Moje zpětná vazba nemocnici, ve které jsem se narodila.

Vážený pane Březino, vážený pane Petrželko, obracím se na vás se zpětnou vazbou jako na nynější primáře gynekologicko-porodnického a dětského oddělení nemocnice v Uherském Hradišti, nemocnice, ve které jsem se narodila, a ve které se narodila také moje starší sestra a můj mladší bratr. Budu ráda, pokud vám tato moje zpráva bude positivní inspirací pro vaši činnost poskytovatelů zdravotních služeb, zejména k tomu, aby se každé ženě dostalo podpory porodit co nejlépe a každému dítěti podpory využívat uzdravující mateřskou náruč co nejvíce.

Narodila jsem se v roce 1969, necelý rok a půl po narození a úmrtí mé starší sestry.

Vzhledem k tomu, že události týkající se narození a úmrtí mé starší sestry měly zásadní vliv na rodičovské kompetence mé matky, tedy i na formování mého života, rozepíšu se o nich podrobněji.

O existenci své starší sestry jsem se dozvěděla náhodou ve školním věku, když jsem našla její rodný a úmrtní list s diagnózou nitrolební krvácení. Moje matka mi řekla, že měla těžký porod, při kterém došlo k poranění mozku její starší dcery a následnému nitrolebnímu krvácení, které bylo i příčinou úmrtí. Od vedoucího lékaře porodníka se jí dostalo informace, že měla těžký porod a mělo být využito možnosti císařského řezu. Od ošetřujícího dětského lékaře se jí dostalo informace, že by její dcera byla vážně postižená, takže je vlastně dobře, že zemřela a že jako mladá žena si může pořídit další dítě. Více jsem se nedozvěděla. Dalších třicet let jsem žila v tomto přesvědčení. Během tohoto období jsem i já několikrát otěhotněla a porodila. S každým mým dítětem jsem si stále více uvědomovala, jak automaticky předávám mé vlastní kompetence do rukou někoho jiného, jak je pro mne těžké důvěřovat sobě a prosazovat samu sebe a názory okolí brát pouze jako poradní hlasy. Rozhodla jsem se ovšem nepředávat tuto svoji závislost mým dětem a vzít si zpět mé vlastní kompetence. Objevování zákonitostí vztahu mezi matkou a jejím dítětem, porodem a jeho podporu se stalo jedním z mých životních naplnění.Toto mé rozhodnutí mělo také positivní vliv na život mé matky.

Asi dva roky před svojí smrtí mi moje matka poprvé dokázala bez návalu  pláče vyprávět o okolnostech narození její první dcery. Vše si i po více než čtyřiceti letech dobře pamatovala. V noci ji odtekla plodová voda, v té době již byla v nemocnici. Poté byla převezena na porodní sál, kde se ošetřující lékařka vyjádřila: "Do vizity to dáme." Moje matka vleže s nohama přivázanýma ve třmenech se stala obětí násilí, při kterém ji byly aplikovány injekce do stehen, použit vakuumextraktor, kdy si vybavuje, že se ošetřující lékařka spletla v nastavení parametrů přístroje, provedena rozsáhlá episiotomie a za využití kleští a Kristellerovy exprese byla její starší dcera vyrvána z jejího těla. Ošetřující lékařce se to skutečně do vizity povedlo. Poté byla od své dcery násilně separována, jak bylo tehdejší rutinní praxí a byla ji nošena pouze jednou za tři hodiny na kojení. Třetí den, když si užívala těchto krásných vzácných chvilek viděla svoji dceru naposledy živou. Omdlela v její náruči a po pár dalších dnech zemřela. Třicet let po narození a úmrtí starší dcery moje matka prodávala v bufetu. Když měla obsloužit jednu zákaznici, udělalo se ji nevolno. Obsloužila ji jako automat a vzala si týden dovolenou. Touto zákaznicí byla ošetřující lékařka, která byla přítomna u porodu její starší dcery. V té době moje matka nechápala, co se to s ní děje. Rozsáhlá fyzická poranění (následky episiotomie, pohmožděná žebra, modřiny) se mé matce časem zhojily, ovšem psychická zranění se stala její noční můrou, pro jejichž úplné zhojení nenašla dostatečnou podporu a která měla také negativní vliv na život celé rodiny.

Pár měsíců před svojí smrtí mi moje matka řekla: "Kdyby po mně nyní chtěla, abych ji obsloužila, řekla bych ji, že ji neobsloužím, protože mi zabila dítě." Cítila jsem v jejím hlase klid, obdivovala jsem ji za to, že mi dokázala po tolika letech vlastního utrpení předat naději, že vždy má význam život prožívat a vlastní zranění si uzdravovat.

Díky tomu, co jsem mohla ve svém životě prožít, jsem objevila důležitou zákonitost zachování a růstu života, zákonitost, která je založena na spolupráci. V případě porodu zejména na spolupráci mezi rodící ženou a jejím rodícím se dítětem, případně za podpory poskytovatelů zdravotních služeb. Spolupráci, kde nemá místo násilí, jehož zdrojem je strach jako důsledek nezhojených zranění a s ním související potřeba kontroly neboli touha po moci.

S úctou a přáním spousty positivní energie do dalších dnů.

Ivana Antalová

ivanaantalova.cz

matka tří dětí

zakladatelka projektu BabyKlokánci, o.s. Zrnka

spoluautorka knihy "Bonding - porodní radost"