Moje cesta k životu

Moje maminka se narodila doma, na posteli, která stála pod oknem, podobně jako její tři starší bratři. Maminčin nejstarší bratr při porodu zemřel. Narození mé maminky byl jediný porod, kterému byl přítomen také její otec. Vztah mezi nimi byl po celý život ze všech vztahů mezi otcem a jeho dětmi vztahem nejsilnějším. Když můj dědeček zemřel a moje maminka ho se svým bratrem v rakvi holili, aby ho připravili na tuto jeho poslední cestu, oba s bratrem vnímali, jak se i v tuto chvíli více přiklání k ní, k jejímu hlasu.  

Moje maminka prožívala těhotenství, tento požehnaný stav celkem třikrát. V průběhu těhotenství o ni vždy pečovala porodní bába, porodit ovšem jela do pro ni zcela neznámého prostředí nemocnice, aby ji tam mohla být poskytnuta ta nejlepší dostupná lékařská péče. První dítě se mojí mamince narodilo několik hodin po odtoku plodové vody, kterým se porod ohlásil. Moje maminka si pamatuje větu, kterou při tomto jejím porodu pronesla ošetřující lékařka: „Do vizity „to“ dáme!“. Ošetřující personál využil snad všechny dostupné technické vymoženosti, přivázání rodící ženy k porodnímu lůžku, injekce do stehen pro urychlení porodu, vakuumextrakci, Kristellerovu expresi i další intervence. Nebral ovšem ohled na přirozené porodní pochody, na schopnost ženy porodit, na důležitost podpory těchto přirozených pochodů, na důležitost podpory rodící ženy. První dcera byla mé mamince vyrvána z těla kleštěmi. Povedlo se splnit jeden z pojmenovaných cílů, stihnout „to“ do vizity. Po týdnu, kdy moje maminka mohla být se svojí dcerou pouze omezeně ve vymezeném čase na kojení, mamince dcera v náručí omdlela. V den, kdy měla být moje maminka s její dcerou propuštěna z nemocnice domů, kdy si pro ně přijel její manžel a novopečený tatínek, mu řekla, že jejich holčičku musí nechat v nemocnici a odjet domů bez ní, s prázdnou náručí. Za další týden, kdy byla moje maminka bez své dcery a její dcera bez své maminky v nemocnici zemřela. Následkem všech těch porod urychlujících a přirozené procesy nepodporujících intervencí došlo k poškození mozku a následné smrti maminčiny první dcery. Život mé maminky se změnil.

Já i můj mladší bratr jsme se naší mamince narodili za podobného přístupu k porodu i poporodnímu období. Starší sestra nám svým narozením prošlápla tuto náročnou cestu a my jsme přežili. Moje matka, podobně jako převážná většina matek, které rodily v té době, čekala zraněná a bolavá v nemocničním pokoji, kdy ji přinesou její dítě, aby ho mohla nakojit, bylo ji zakázáno rozbalit si vlastní dítě, nemohla si nás osahat, pomazlit se. Z novorozeneckého oddělení k ní doléhaly hlasy plačících dětí. Po našem narození o nás pečovaly dětské sestry, dotýkaly se nás spousty cizích rukou zdravotníků, přitom náš tatínek se nás mohl poprvé dotknout až doma po týdnu našeho života. Po propuštění domů byla maminka v péči velmi nejistá, opět ji podpořila porodní bába. Bohužel,  důsledkem toho, co moje maminka spolu s námi všemi svými třemi dětmi v nemocnici prožila, důsledkem chybějící podpory a lidskosti, důsledkem všech těch intervencí, neosobního přístupu byly velké obavy, které moji maminku při péči o nás svazovaly. I já jsem si díky tomu do svého života přinesla utrpení, nadměrné obavy a bezmeznou oddanost lékařským postupům.

Moje tři děti se narodily také v nemocnici. Nejstarší syn se narodil akutním císařským řezem po spontánním odtoku plodové vody. Ošetřující gynekolog při mé návštěvě v jeho ordinaci před porodem konstatoval, že dítě je v poloze hlavičkou dolů. Porodník v nemocnici doporučil císařský řez pro polohu koncem pánevním a nadměrnou velikost dítěte. Při operaci zdravotníci v mé děloze objevili přepážku, která zabránila synovi obrátit se do polohy hlavičkou dolů. Já věřím, že příčina vzniku přepážky v mé děloze úzce souvisí se způsobem porodu mé matky. Porod mého syna začal také spontánním odtokem plodové vody a přístup zdravotníků v těchto případech je stále porod urychlující. Mému synovi bylo dopřáno narodit se, kdy se rozhodl on sám. Volbou císařského řezu jsme byli ušetřeni spousty dalšího utrpení, které by způsobilo urychlování porodu. Napadá mne, že přepážka v mé děloze zachránila synovi život. O to, jak rodila moje matka, se nikdo nikdy nezajímal. Moje první dcera se rozhodla přijít na svět v den synových narozenin. Opět jsem odjela do nemocnice a podstoupila všechny intervence, které pro mne i moji dceru byly velmi obtěžující a zbytečné. Po jejím narození se mi povedlo prosadit si položení mé nahé dcery na mé nahé tělo a zažít alespoň na okamžik ten slastný a důležitý pohled z očí do očí, hluboký pohled, který je již navždy uložen v mé hlavě i v mém srdci. Poté mi zdravotníci moji dceru opět sebrali a vrátili až další den. Při třetím těhotenství jsem se oddala lékařům zcela. Jakmile jsem překročila pomyslnou zázračnou hranici 24. týdne těhotenství, hranici, kdy byli zdravotníci ochotni vynaložit energii na to, aby mé dítě přežilo i mimo mé tělo, jsem porodila svoji druhou dceru. Byla umístěna do inkubátoru pod dohled techniky a ošetřujícího personálu. Abych se ke své dceři mohla dostat i já, musela jsem vynakládat obrovské úsilí a vyrovnávat se nejen se svým vlastním strachem o mé dítě, ale hlavně s vyčerpávajícími obavami a manipulací ošetřujícího personálu.  Opět jsem to vše vydržela a zvládla.

Můj další život se poté ovšem začal odvíjet od mé touhy žít, nikoliv již pouze přežívat, jak tomu bylo dosud. Mé zraněné a bolavé já se potácelo v tratolišti krve a já ho zvedala a uzdravovala. Díky tomuto pádu na dno, mi bylo umožněno vybrat si pro svůj další život jen to skutečně důležité. Cítila jsem a stále cítím, že mám v sobě obrovskou sílu pečovat o své děti, uspokojovat jejich potřeby nejlépe, stejně tak jako to má naprogramováno každá matka.

Události kolem mého narození i mých porodů zůstanou v mém životě i v životě mých dětí jako jizva, která potřebuje mateřskou láskyplnou péči, aby nás v životě omezovala co nejméně. Svým dětem předávám důležitost poselství, že nejvíce mají milovat samy sebe, aby byly schopné naplno milovat i druhé, že matka a dítě patří za každých okolností k sobě, že matka ví, co je pro její dítě nejlepší, že těhotná žena ví kde, jak a s kým může porodit nejlépe, potřebuje k tomu hlavně podporu.

Jedním z důležitých mezníků na mé cestě k životu, ke svobodě, k převzetí odpovědnosti za vlastní život i životy mých dětí bylo objevení knihy „Hovory s porodní bábou“, knihy rozhovorů s Ivanou Königsmarkovu. Tato kniha mi pomohla uskládat si všechny střípky nejenom mého života a pochopit spoustu souvislostí. Osobní setkání s Ivanou mi pomohla dát dohromady i tento můj životní příběh.

Já VÍM, že Ivana Königsmarková je skvělá žena a vynikající odbornice. Odbornice, jakou bych si přála mít jako podporu při svém těhotenství, porodu i v poporodním období. Odbornice, jakou bych chtěla, aby si mohly dopřát mé děti, až se rozhodnou pro založení vlastní rodiny. Jsem neskonale smutná z toho, čemu čelí Ivana ze strany zdravotníků, kteří jsou ve skutečnosti jejími kolegy při péči o těhotnou, rodící ženu a ženu-matku. Vnímám, jak je tento stav zničující pro celou naši společnost, ale také již neudržitelný.

Věřím, že podpora kontinuální péče porodní asistentky o ženu v těhotenství, při porodu i v poporodním období bude dalším krokem k naší svobodě, ke šťastnějšímu životu.

Můj příběh pro paní Ivanu Königsmarkovou zveřejněný 15. května 2012 na www.pribehyproivanu.cz