Tedy pokud nemáte zcela bezpříznakovou formu, v takovém případě si ho klidně popírejte dál. Ale jinak, jakmile na vás skočí, dalším tvrdošíjným popíráním jeho existence byste si akorát lhali do kapsy.
Jsem celkem tolerantní člověk, a tak je mi v zásadě jedno, jestli někdo tvrdí, že covid neexistuje nebo se ho naopak bojí natolik, že je imrvére zalezlý a neodvažuje se ani vyvětrat. Hlavně, když svoje názory nevnucuje ostatním.
Jedna možná ne až tak úplně typická popíračka covidu bydlí u nás na patře v činžáku ve Vršovicích. Hanička je v důchodu, jí přes šedesát, žije sama a já se s ní už léta kamarádím. Když už to doma se svými třemi kluky (Petr manžel, Petr syn a kocour Mikeš, jak jinak se náš černý kocour může jmenovat, že?) nemůžu vydržet, tak u ní zazvoním a probíráme život ze všech holčičích stran.
Když to celé na jaře začalo, tak Hanička přijala teorii, že si ruské nebo americké (nemohla se rozhodnout které) tajné služby něco upekly v Číně, začaly to tajně roznášet po celém světě a tvrdit, jak je to strašně nebezpečné. Že to je vysoká politika, které ona sice nerozumí, ale ví, že jde o blamáž, která má za úkol vyvolat chaos a že za tím není nic jiného, než boj o moc a o peníze. Ale že to ve skutečnosti nebezpečné není, jen je potřeba vystrašit lidi, aby byli snáze ovladatelní. Když jsme na tom byli relativně dobře proti ostatním, tak veškeré špatné zprávy zvenku považovala za podvrh, a když přišly zákazy i u nás, tak se nemohla rozhodnout, jestli tomu naši politici jen hloupě věří nebo jestli se stali spoluaktéři toho komplotu. Omezení sice dodržovala a roušky nosila poctivě, ale dávala na sobě okatě znát, že to dělá jen s krajním odporem, protože je to zbytečné.
„Irenko, viď, že mám pravdu?“ Ptávala se mě na potvrzení svých slov, já jí to nechtěla vyvracet, tak jsem jí jen odpovídala, že nevím a brala jsem to jako takový její folklór, u kterého se občas i trochu pobavím. Když se pak na konci jara vše vrátilo do normálu, projevovala Hanička silné zadostiučinění a byla sama na sebe pyšná, jak celou dobu tvrdila, že o nic nejde a že to těm tajným službám nakonec nevyjde.
Když přišla druhá vlna, tak Hanička změnila názor, o tajných službách už nemluvila a začala tvrdit, že je to normální podzimní chřipka, která tentokrát přišla brzo a v nebývalé síle. Opět žehrala proti všem opatřením, ale opět je dodržovala. A potom na začátku října to na ni přišlo.
Ten den jsem upekla několik šišek štrůdlu, jednu z nich dala na tác a zazvonila u Haničky, že jí nesu něco na zub. Chvílí se nic nedělo, slyšela jsem jen nějaké štrachání, pak pootevřela jen na škvírku a já se jí vylekala. Byla v županu, pobledlá, na obličeji měla roušku a hnala mě od svých dveří pryč, že je nemocná a že asi chytla tu chřipku. Štrůdl jsem ji musela nechat přede dveřmi, jinak si ho nechtěla vzít. Když jsem jí chtěla zavolat doktora, tak odmítla, že se z toho musí vylízat sama. Tak jsem odešla a příští čas jsme spolu telefonovaly přes zeď, já tak dvakrát denně kontrolovala, jak jí je. Pokusím se to vylíčit jejími slovy a shrnout do jednoho odstavce:
„Bylo mi všechno a nic, trvalo to čtrnáct dní, nejhorší byl první týden. Každodenní pocit horečky, který nastoupil odpoledne, přes noc jsem se vypotila, ráno dobré a další odpoledne nanovo. Bolelo mě od toho v kostech, hlavně v zádech, ale ve skutečnosti jsem naměřila sotva 37 stupňů. Sedělo mi to na hlasivkách, snažila jsem se to odkašlávat, ale prakticky to nešlo. Malátnost a veliká únava, spala jsem skoro celé dny, občas se mi točila hlava. Všechno jídlo mělo příchuť nepříjemné pachuti, kterou jsem cítila vzadu v ústech, všechny pachy byly zkreslené nepříjemným smradem, usídleným hluboko v nose. Příznaky začaly polevovat až druhý týden, a to jen velmi zvolna, v menší míře se vracely zpátky. V životě jsem nic podobného nepoznala, teď už vím, že běžná chřipka vypadá jinak, možná to byl opravdu ten covid. Ale na testech jsem nebyla, výsledky nejsou spolehlivé, a i kdybych byla pozitivní, nic by mi na to nedali, jen zavřeli do karantény, kterou jsi dokázala naordinovat sama.“
Takto mi to tedy Hanička postupně líčila telefonem přes zeď, ještě i třetí týden zůstávala doma, nákup si nechala vozit od dodávkové služby a já se jí občas vnutila, že jí koupím aspoň čerstvé pečivo a vitamíny, nechávala jsem jí to za dveřmi. Po třech týdnech mě konečně pustila k sobě, měla celý byt vydesinfikovaný a trvala na tom, že si nechá roušku. Dnes už je zdravá a normálně chodí ven a existenci covidu už nepopírá. Říkává mi: „Irenko, opravdu nevím, jestli to byl on nebo nebyl, ale ať už šlo o cokoli, příjemné to nebylo a rozhodně bych to nikomu nepřála.“
