Pavlův příběh je podobný mnoha jiným. Některé poměry v zaměstnání mohou člověka dovést k workoholismu a ztrátě přehledu o účelnosti práce. Tím víc člověk trpí existenční nejistotou a obavou ze ztráty zaměstnání.
Pavel pracoval v prestižní farmaceutické firmě. Prostředí, které ho obklopovalo, mu nabízelo všechno, po by člověk mohl jen toužit. Mezilidské vztahy byly uspořádány tak, aby se lidé mezi sebou cítili dobře, tak dobře, že měli pocit, že své práci musí věnovat maximum. Pavel byl puntičkář a nenechával žádnou práci nedokončenou. Ale byl pod stále větším tlakem, neměl pocit jistoty ani nenahraditelnosti, za to obavy, že díky nějaké chybě přijde o svou pozici. Obavy a neustálý tlak ho nakonec přivedly k psychickému zhroucení. O své místo přišel. Nyní je v částečném invalidním důchodě. Pokud ho po čase uznají za způsobilého, bude se hledat práci. Ví, že se do tak výhodné pozice už nevrátí.
Otázka: Pavle, setkal jsi se někdy se svými nadřízenými?
Odpověď: Vedení firmy je v zahraničí a za ními jezdili pouze zástupci. Ti nám pak dávali úkoly, které bylo nutno splnit. Byli jsme silně motivování plnit své úkoly a mít výsledky. Neměl jsem na nic jiného čas, než na práci a moje myšlenky se neustále točily kolem práce. Až po tom, co jsem onemocněl, jsem pochopil, že jsem nebyl pro nikoho tak důležitý, jak pro mou rodinu, která mne naštěstí neopustila.
Otázka: A co si myslíš nyní ?
Odpověď: Pokud si dostatečně neceníme toho, čím opravdu jsme a ne jen toho, jak nás druzí vidí, pak můžeme mít oprávněný pocit osamělosti a nedoceněnosti. Lidé, kteří jsou závislí na mínění druhých, mají stále pocit, že se musí v každém případě zalíbit. Ztrácejí tak vlastní názor na to, jak se mají oblékat, chovat, s kým se stýkat apod. K tomu vede i výchova. Třeba i záliba v tom, že někomu druzí závidí a snaha jejich závist provokovat vede k prohlubování špatných mezilidských a sousedských vztahů. Také touha ukázat, že „na to mám“ a kupovat si drahé věci je nejlepší cesta, jak se nerozumně zadlužit a pořádně si zkomplikovat život. Ale lidé jsou tací, jací jsou a věřte tomu, že tomu tak bylo, je a bude. Možná proto, že se někomu může zdát, že mu život neposkytuje tolik, co by si zasloužil. A nebo, když to, po čem touží, má někdo jiný, proč ne on? Ale málokdo má příležitost radikálně změnit svůj život tak aby se cítil spokojený a skutečně „ve své kůži.“ Život, který žijeme, je plný zvratů a změn, ke kterým, ať chceme nebo nechceme, se musíme přizpůsobit a přehnané nároky zaměstnavatele nám mohou ukracovat čas, který bychom mohli věnovat sobě. Tím jsme neustále mezi lidmi, kteří souvisejí s naším výkonem povolání místo mezi těmi, ke kterým máme skutečně citový vztah. Místo, abychom byli alespoň na nutnou dobu v kruhu lidí, ke kterým máme blízký vztah, jsme mezi lidmi, před kterými musíme být stále ve střehu a chovat se podle toho. Ztrácíme tak často i svůj vlastní obraz, protože nás okolí nutí k přetvářce, k potlačování vlastních názorů a k neustálém pocitu bezmocnosti. Každý se však snaží najít cestu k uspokojení svých tužeb, a tak bere ze zdrojů, které se mu naskýtají a možná, že ztrácí i etickou hranici. Je nutné najít, i v případě takového způsobu života to cestu k sebereflexi a porozumění svému hlasu srdce. Ztráta citu a neustálé napětí nutí člověka, aby ho vypořádal. Často však způsobem, který ho nevratně poškozuje a tím myslím alkohol, léky na uklidnění a v nejhorším případě drogy. Co je důležitější? Zdraví, láska, přátelé, supokojivé prostředí a nebo boj o prestiž, v kterém zůstáváme sice na pozici, ale osamělí? Čeho se dokážeme vzdát snadněji?
Otázka : A jaké je z toho pro tebe poučení?
Odpověď: Baví mne spoustu věcí, a proto se nepotřebuji se neustále kontrolovat, zda odpovídám představám úzkého kruhu mých kolegů a známých. Dávám jim najevo, že mám svůj život a své koníčky a zájmy, kterým se hodlám věnovat a práce, kterou vykonávám, je pro mne obživou, nikoliv náplní života. Firma není má rodina. Stýkám se nejvíce s lidmi, ke kterým mne poutá láska a přátelství, nikoliv jakkoliv rafinovaně skrývané nepřátelství v boji o prestiž.
