Zemanova škola historie: Čtrnáct let zběsilé doby

Nerada čtu noviny a časopisy z I. republiky, protože ve mně vyvolávají úzkost. Nejsem nějak dost vnitřně naladěná na dobu, o které vím tak málo ze svědectví svých prarodičů, a tak mnoho z dějin, z literatury, z ústavního práva a politologie. Z výrazných osobností té doby jsme si vybrali Karla Čapka, T. G. Masaryka a některé literáty, jejichž díla neskončila  jako "libri prohibiti" v dobách normalizace. Prezident Zeman přímo nikoho nevyzval, kromě svých spolupracovníků, aby četli časopis Přítomnost, ale já byla zvědavá, i když jsem nějak chápala, že to není jen o hledání článku, ale i informací o tom, kdo byl Ferdinand Peroutka a jeho doba a co časopis Přítomnost přímo představoval pro určitou vrstvu prvorepublikové společnosti. 

Časopis Přítomnost byl intelektuální časopis. Sdružoval tvorbu soudobých intelektuálů, kteří se takto veřejně vyslovovali ke své době. A když jsem hledala ten pověstný článek, zvědavost mi nedala spát, abych se nezačetla i do ostatních článků, které zobrazují a přibližují dobu pouhých 14 let života prvorepublikové společnosti a evropského soužití. Články byly příliš autentické, než aby zobrazovaly později vyvolaný dojem sladkých časů a sentimentálních nálad pro současnou dobu. 

Najednou jsem měla pocit, že jsem v dílech dobových básníků a spisovatelů, ale i v obrazech viděla pouze to, co jsem chtěla vidět, nikoliv realitu tehdejší doby, tak vzdálené a přeci tak blízké. Ano, jde o jednu maturitní otázku, která zněla: Česká literatura mezi dvěma světovými válkami. S jakými požadavky na znalosti se obrací současné základní a středoškolské a možná i vysokoškolské vzdělání k tomuto dosud nedořešenému tématu, v minulosti zamlžovanému? A proč je to pro nás tak důležité?

Uvědomila jsem si, že Masaryk vzešel z konce národního obrození a jeho tvorba vedla k jednomu cíli: české národní autenticitě. Národní obrození a jeho autoři vynaložili obrovské úsilí s cílem nejen probudit zájem o český národ, tak historicky zatěžovaný nejrůznějšími zkouškami, ale také dokázat, že má minulost, že se nejen může prokázat vlastním jazykem, ale i vědou a kulturním profilem. Že je zralý vytvořit stát a chovat se státotvorně, že je schopen být platným členem mezinárodního společenství a mít zahraniční politiku.

Od té doby neuběhlo tolik času, abychom toto úsilí a oběti, které byly položeny za státnost a suverenitu, považovali za pouhou historii. Ještě to v nás přes minulé generace, kteří ji tvořili žije. A ještě v nás stále hlodají dosud nezodpovězené otázky, zda jsme vždy konali správně a podle programu, který byl na počátku samostatnosti nastaven. Ať se nám to líbí nebo ne, v tom programu je vyslovena i identita a v preambuli současné ústavy i program, ke kterému se hlásíme, tedy i k Masarykově republice. 

Nechápeme to příliš formálně? Mnoho lidí úpí, že se demokracie umenšuje sílícími státními zásahy do svobod občanů, že se vracíme obloukem k autoritářskému řízení státu, že vstupem do EU jsme byli nuceni přijímat zákony a opatření, které zvyšují byrokracii, ale neřeší náš základní problém autenticity a identity. A naše vlády nejsou dost státotvorné, nešetří naše svobody, náš zákonodárný orgán slepě přijímá Směrnice EU, aniž zvažuje jejich přínos, ale spíš se zabývá myšlenkou, která je také na místě, jaký to má pro nás hmotný přínos, nebo naopak, jak nás to může zasáhnout při tvorbě životního standardu jak celkového, tak i individuálního.

Od časů nedokončených reforem Nečasovy vlády se potácíme v saldokontu, vynaložené veřejné prostředky pouze zalepují praskliny z nepodařené stavby, skládající se z jednotlivých reforem, místo zásadních kroků a postojů k mezinárodní situaci ze strany kompetentních a volených orgánů ovlivňují veřejnost média a aktivisté, na státu nezávislé nevládní organizace a lidské mínění, což je hodně málo pro upevňování našeho státu a společnosti v mezinárodním společenství, aby byl skutečným hlasem, který je slyšet a často i vyslyšen.        

Budování státu je přetěžká záležitost a vyžaduje to léta a léta usilovné práce nejen politiků, ale také také lidé, kteří vzešli z rentabilního státního školství, které garantuje, že posílá do společnosti skutečně autenticky vzdělané lidi, kteří jsou napříště schopni obstát ve svých nelehkých službách pro tuto zemi i společenství Evropské unie, na kterou se čím dál více obracejí i země mimo ní. 

Takže: Sice jsem článek nenašla, ale našla jsem spoustu jiných myšlenek, kterými se zaobírám a které mne děsí, protože jsem se probrala ze sentimentálního snu a tvrdě jsem narazila na realitu. V minulosti nenajdeme koleje, do kterých se můžeme nějak tak vrátit a začít jinak, lépe, radostněji a efektivněji. Chybí nám jedna generace kvalifikovaných dělníků, protože jsme se zbavili různých odvětví průmyslu, a to je horší, než dokážeme pochopit. Chybí nám i zkušení a vysoce kvalifikovaní učitelé, protože ti stávající, kteří vydrželi, jsou už na hranici stáří, chybí nám právní vědci, spíš chybí našim vládním špičkám a ztrácíme i schopnost srovnatelné umělecké tvorby s jinými zeměmi. Chybí nám jasný program výchovy a školství od nejmenšího věku a program péče o seniory. Není to jen sociální záležitost, ale je to péče státu o občany, z které se nemůže stát privatizací této sféry vykroutit. 

Závěrem: Pročítání článků v Přítomnosti, a budu v tom pokračovat i v jiných dobových pramenech, mi nedalo křídla, ale těžkou hodinu. Ale přitom, přemýšlet znamená krok k rozumovým úvahám, co je to skutečně efektivní moderní demokratický a právní stát, který má svůj hlas, jako by byl sám v sobě osobností.