Spravedlnost je vnímána jako rovnováha ve společenských vztazích. Naopak nespravedlnost je narušení rovnováhy a žádá si navrácení k původnímu stavu a k vyrovnání škod, které způsobila.
Je možné tvrdit, že spravedlnost má dvě roviny - zákonnou a etickou. V této diskusi, co je a není spravedlivé jsou účastníky lidé, kteří mají různé zájmy, aby spravedlnost nastala podle zákonů anebo byla vedena podle mínění, co je dobře a co špatně a diskuse pokračuje ještě v intenci, zda je nespravedlnost v některých projevech ještě únosná a dá se urovnat mezi spornými stranami bez následků újmy, nebo si vyžaduje zásah vyšší moci (např. soud jako moc soudní), která bude mít ve sporu o spravedlnosti rozhodující konečné slovo (v rozsudku), protože disponuje s pravomocí na základě ústavy a zákonů ho závazně pro přítomné strany, které jsou účastníky sporu, vyslovit nebo písemnou formou oznámit své rozhodnutí, proti němuž se může ten, který nesouhlasí s konečným rozsudkem odvolat a dál vést spor o tom, co je a není spravedlivé podle jeho mínění z pohledu zákonů nebo jeho mravního cítění, že je něco špatně a že je třeba hledat to dobře.
"Jednal jsem podle příkazů mých nadřízených, já sám neponesu vinu za jejich rozhodování, nechci být jedinou obětí," řekl Eichmann při prvních výsleších po svém dopadení. Byl to snad pokus o vyvážení rovnováhy mezi jeho situací ve službě, kterou vykonával v době holokaustu a situací, v níž se ocitne před soudem a po rozsudku? Mohli perzekuovaní lidé se odvolávat na spravedlnost a žádat o její etický rozměr a diskutovat o své nevinně, že se ocitli v pozici perzekuovaných jen proto, že jsou Židé a nemohli se bránit, překládat své argumenty, diskutovat s nepřítelem o své situaci? To rozhodně není příklad pro spravedlivé řešení otázky spravedlnosti. Tento hrůzný vzorec - jednal jsem podle pokynů nadřízených a snažit se prosadit svou nevinnu ještě s tím - vždyť já jsem sám zachránil pár lidí ( z celkového počtu, kteří zahynuli)".
Jednání na základě zákonů, příkazů úředních normativních aktů a jiných závazných dokumentů či tradic, které jsou zaběhlé mezi lidmi, kteří je považují za to dobře, neomlouvá trestný čin, kterého se někdo dopustil, protože nezvážil svou pozici v které vykonává nějaké úkoly a mravní odpovědnost z následků, které může jako osoba způsobit. Je odpovědný v rámci svého oboru, nebo postavení, které v oboru zaujímá a který s sebou nese určitá etická pravidla, která mu pomáhají si urovnat rovnováhu mezi výkonem a svědomím. Každý z nás má svědomí, které varuje před unáhleností, nebo před činem, který připadá jako spravedlivý v ten moment, kdy pomýšlí na odvetu, která může způsobit ještě závažnější následky pro toho, kdo si ji zvolil, a následky si může vyložit jako trest, kterému se musí podřídit a stanout před odsouzením lidmi, státními orgány, které jsou pravomocné ho uložit a jednají podle zákonů, které považujeme za spravedlivé, protože je to vůle zákonodárné moci a ve prospěch státu a občanů.
Spravedlnost je tedy nejen věcí zákonů, ale také věcí kvalitního etického myšlení té které společnosti, která se snaží vymístit ze svého středu všechno, co ji neprospívá, ohrožuje, bere ji jistotu a sebevědomí z toho, že se může proti nekalým činům úspěšně bránit a zkonstatovat, že něco špatně. A tak je to i jedincem, který se dostane do situace, že je nucen něco vykonat pod hrozbou, že když to neudělá, přijde o práci, o domov, o zdraví apod. nemůže se bránit a dostat na svou stranu lidi, kteří by se mohli ho zastat a odstranit tak nespravedlnost, a ti mohou zvážit, že není tak zle, že se věc dá jinak narovnat a vrátit do předchozí rovnováhy, že je vždycky nějaké řešení, které však nikdo z nich není schopen předložit z obavy, že se do něčeho namočí a bude ještě hůř.
Demokracie stojí na svobodě slova, projevu a rovnováze, kterou chápeme jako rovnost před zákonem. Pro člověka je vymezena osobní odpovědnost v rámci své činnosti v jakékoliv roli, pro státní orgány neznalost zákona neomlouvá. Tyto dvě roviny garantují dvě věci: jedinec si je vědom, že musí jednat podle zákonů a stát, který zákony vydává a současně je i vynucuje k plnění musí dbát na jejich kvalitu, nikoliv jen kvantitu a řídit v jejich intencích zájmy státu a oprávněné zájmy občanů. To je smysl právního státu; odpovědnost za zjednání spravedlnosti a etického postoje k projevení vůle, protože zákony charakterizuje jejich platnost a projev lidské vůle je rozhodování v etické rovině, kde zase platí, co je nebo není prospěšné a zdržet se jednání, které může způsobit újmu na zdraví, majetku a práva se bránit tam, kde dochází k nepřiměřenému násilí vůli člověka zvrátit do roviny zvůle.
V předchozích civilizacích se společnosti bránily odvetě, zvůli a násilí, nespravedlnosti a nátlaku. Celá řada knih, které se zachovaly svědčí o tom, že spravedlnost nebyla chápána jako momentální fenomén, ale fenomén lidské přirozenosti, která se jí snaží dosáhnout ke svému klidu a rovnováze v soužití a jak je zjevné, tak ani dnes nezůstává její téma lidem lhostejné, právě naopak. I když etika není nutnou součástí práva (jako vůle státu), ale spoléhá se na to, že všichni, kdo disponují se zákony mají etické postoje, které v té pozici, níž se nacházíme aktuálně zabrání nespravedlnosti, aby se stala úvahou, že se vždycky dá s ní něco udělat, aby se utišila a to, co po ní zbyde pak, se smete ze stolu a někdo to uklidí. Uvažujme o tom, jak se současná spravedlnost jako fenomén projevuje v naší moderní době, zahlcené všemi možnými problémy a jak vysoká je její kvalita, když řešíme otázky svého života pod vlivem moderního stylu života, který si vyžaduje mnoho dovedností, ale také vykazuje mnoho nedostatků k cestě ke zdokonalování nepsaných mravních zákonů, které přicházejí z nespokojenosti s dodržování svobod a práv, jichž jsme my občané a i nás stát subjekty. Mravní úroveň z obou stran ukáže, co je správné a co správné není a co prospívá důvěře k demokratickým zásadám.
