Sváry kolem církevního majetku neutuchají. Lidé jsou nespokojení, politici se mezi sváří a ze strany církve zní ostrá slova, což společnost vydražďuje ještě víc. Lidé mají pocit, že dávají něco ze svého někomu, kdo je jim na hony vzdálený, neužitečný a lhostejný, protože jsou ateisté. Místo, aby se stát staral o blaho občanů, potažmo pochopil, že takovým pozemkovým bohatstvím by měl kompenzovat neuspokojivě prováděné restituce z let 1991 a následujících, tak najednou má z čeho rozdávat těm, kteří mají dost a přespříliš, zavázani ještě ke všemu ke skromnosti a dosahování svatosti v chudobě a oběti. Myslím, že celé dějiny od roku 1918 v problematice navracení majetku jsou natolik zapeklité i ve vztahu lidí k církvím, který se v tomto procesu docela jasně projevuje, že lidé, kteří o takové věci rozhodují na obou stranách, si měli dát skutečně tu práci pochopit, že se otevře silný a nesmiřitelný boj.
Lidovci kontra komunisté
Po přečtení článku, v němž se dohadovali lidovci s komunisty, kdo spáchal více zločinů, jsem se opravdu podivila, kam až lidé, exponovaní v politice, dokážou zajít a neověřit si přitom reálie. Samozřejmě, že jde o církevní restituce. Tahanice kolem církevního majetku tu zuří příliš dlouhou dobu. Ačkoliv se tento problém táhne minimálně od roku 2000 (potažmo od roku 1918), zastiňuje jiné problémy, které aktuálně hýbou společností. Je s podivem, jak lidovecký poslanec správně podotkl, že komunisté nerozlišují co je Vatikán a co je Svatý stolec (to není cizí mocnost) a že restituce jsou vnitrostátní záležitostí, o kterých rozhodla minulá vláda navzdory nesouhlasu široké veřejnosti. Myslím, že by tento problém, tedy zákon, který přijala minulá vláda, a byl odsouhlasen zákonodárci, měl být řešen současnými politiky naprosto věcně a konkrétně, nikoliv vzájemným vydražďováním se v podobě zatahování historických záležitostí, sahajících až do 13. století a pokračující v potridentském období do doby reformace a protireformace a dál, do poválečných dob. Kupodivu, toto období stále působí nesváry, ačkoliv jsem si téměř jistá, že kdyby kterákoliv strana byla podrobena zkoušce z historie, těžko by v ní uspěla. Jak naši církevní představitelé zastupující římskokatolickou stranu, tak i političtí představitelé, má rudo před očima, kdykoliv se v tomto tématu setkají. Jenže za nimi stojí občané, mezi které se zanáší zbytečný svár, neklid a vzbuzují nenávistné reakce.
... otevřít znovu veřejnou diskusi? Zákon je už schválený.
Nebylo by správné, kdyby otázka restitucí se stala pouze zástupným problémem, v němž se odehrává daleko hlubší a závažnější spor, který je problematikou restitucí zastřen. Ale ani lidovci a ani komunisté v současné době nemohou představovat tragiku dějin, kterou nejen naše země, ale celá Evropa (přinejmenším) prošla, ale představují tragiku současnosti, že vláda neumí problém restitucí rozřešit, ačkoliv mají pomyslný mandát od mnohých občanů, kteří nesouhlasí s vydáním majetku subjektu, o jehož užitečnosti pochybují, brání se ateismem a odmítají čím dále rezolutněji církevní působení v naší zemi tolerovat. Jenomže, jablko sváru je úplně jinde: nikoliv v dějinách, nikoliv ve věřících a nevěřících, ale v neschopnosti minulé vlády seznámit občany o celé rozsáhlé majetkové akci, odpovídat veřejně na dotazy, otevřeně hovořit o tom, jak bude s majetkem naloženo, protože mělo být všem jasné, že zaťatost občanů proti restitucím není v oplakávání historie, ale v tom, jak si stát vedl v navrácení majetku v letech 1991 a následujících, což jsem zmínila už v minulých článcích. A zde se projevuje i závan poválečných let zemědělské kolektivizace, kterou lidé mají v čerstvé paměti. A tak nás stále semílá minulost. Oběti na obou stranách jsou bolestné, nevypořádané, vzbuzující zlobu, vztek a nenávist, která má mnoho podob a hledá si oběti svého vybíjení.
Jde o majetek, a to je silná motivace
Církve byly vyzvány, aby do konce roku 2013 podaly své žádosti, o jaký majetek budou žádat. Teprve nyní se objevují zprávy, které musí lidi nadzvedávat ze židlí. Kdyby totiž byl majetek zveřejněn a lidé by měli alespoň ten pocit, že se mohou kouknout na nějaké webové stránky, jak to s tím pokračuje, tak by to bylo daleko snazší, než vydat článek - Řád maltézských rytířů si požádal o xy hektarů půdy a lesů, Řád německých rytířů si požádal o xy budov a luk. A lidem se protáčejí panenky, protože někteří o existenci takových řádů slyší poprvé, nebo si pamatují z dějepisu, že mají souvislost s dávnými křížovými výpravami. A hlavou jim pronikne, jak jejich babičky a dědové dřeli na statcích, které dědili po svých předcích a pak je museli předat komunistům, zpětně je ti úspěšnější restituovali, ale bez toho, aby farmářskou výrobu stát dál podporoval. A do toho ta Unie, která dokonce chtěla cosi zakazovat v zahrádkaření. A teď ty církve …
Podle mého názoru (a nestavím se osobně na žádnou stranu) by bylo opravdu vhodné, aby se ustoupilo od svárů a obě strany, které se utkávají v mediích, řvou na sebe a zanášejí svár do společnosti, se snažily pochopit postoj lidí v naší zemi, rozumně o problému hovořili a snažili se získat podporu lidí. Ano, Češi musí mít vždycky něco zvláštního. Co šlo v jiných zemích, tady to jen tak neprojde. Politici, zvolení ve svobodných volbách, by měli přesně vědět, jaké jsou nálady mezi lidmi, znát mentalitu společnosti, která si zažila v moderní historii své, a nepodceňovali své kroky, které jsou veřejnou záležitostí. Církevní představitelé římskokatolické církve sice hovoří o tom, že lidé budou mít pracovní příležitosti, možná, že půjdou do pachtu, využijí peněz ve prospěch potřebných, ale co je to platné! Mnozí by raději dělali na svém. Už jen proto, že jejich předkové udělali jisté zkušenosti jak s komunisty, tak i s církvemi a nedůvěřují. Možná, že už ani nechtějí jen tak důvěřovat a čekají, jak to dopadne. Asi by to chtělo užít víc psychologie ...
