Téměř neuvěřitelná událost v Jihlavě, kdy v kontejneru skončilo tělo patnáctileté dívky, mne vede k názoru, že se začínáme pohybovat, co se týká vnitřních hodnot, na samém dně. Zatím zřejmě není jasné, co se vlastně stalo. Dívka jménem Petra měla navštívit diskotéku v odpoledních hodinách, ale zřejmě se setkala s mladými muži, s kterými odešla do soukromého bytu. Zřejmě mohlo dojít k hádce, nedozvíme se, zda byla znásilněna, ale otřesným faktem zůstává, že její tělo skončilo v kontejneru odpadků, bylo rozmělněno šrotovacím strojem a ostatky skončily na hromadné skládce. Ty nyní hledají policisté, aby našli zbytky těla.
Rozhovor s pozůstalými - video
"A co byste řekl vrahovi své sestry?" ptá se reportér jejího bratra, který je zjevně otřesen, a on odpovídá: "Jsi neuvěřitelný šašek, to bych mu řekl." Jistě, že je to pro rodinu obrovská tragédie, zatím na ni úplně nedolehla. Dá se předpokládat, že zbytky těla, po identifikaci, budou uloženy do rakve, rakev bude zatlučená, protože v ní budou jen kusy z těla z onehdy krásné mladé dívky a projde ohněm v krematoriu. Mezitím dospěje vyšetřování k závěru, policisté, sami jistě rodiče, pohlédnou do tváří mladých pachatelů, kterým soucit a úcta k životu a člověku nic neříká. Asi se chtěli bavit, možná zažít nějaký zajímavý sex a dívku umlčet. Zřejmě jde o studenty, kteří bydlí v Jihlavě na privátě. Mamince zavražděné dívky nebylo vidět do tváře, odpověděla na pár otázek. Bolest, která nemá pro svou velikost rozměr, nedopouští, aby se naplno projevila, před kamerami, před lidmi…
Téměř každý den se stane nějaká tragédie
Od určitého věku si mladí lidé mohou dělat, co uznají za vhodné a rodiče, ani učitelé s nimi nic nesvedou, protože je nemají čím potrestat, co jim zakázat a co jim přikázat. Děti většinou necítí solidaritu s rodinou, protože jim nenabízí to, co vyhledávají - vytržení, extrém, pochybnou slávu mezi vrstevníky, pocit sebevědomí. Mezi mládeží se rozmáhá nejen požívání tvrdých a měkkých drog, o kterých dokáží zasvěceně hovořit, že člověk žasne, jak to "mají proštudovaný"a jak jsou zkušení, ale také hledají zábavu v pití alkoholu a následném řádění ve stavu, kdy je opouštějí všechny zábrany. Nikdo si není před nikým jistý, a o tom to zřejmě je. Vzrušení v téměř zvrácených situacích, které se ovšem musí řádně zdokumentovat a pověsit na nějaké stránky, aby si to užilo co nejvíce lidí. Hromadný sex s učitelkou, to je už přežitá věc, ta už tak nebaví. Válet se ve vlastních zvratcích na záchodku a vyrážet ze sebe neartikulované zvuky za chechotu diváků - spolužáků, kteří si to na památku filmují, to je ono. Čím větší hnus, tím větší sláva. A to je zřejmě jen část toho, co se dostane na veřejnost, střípky z velkofilmu, protože nelze uvěřit, že se to skutečně děje, v kterém všechno to, co dělá člověka člověkem padá na nejhlubší dno - jen tak, z nedostatku jiné zábavy. Všechny danosti a zábrany padají. Ale oni z toho nevyrostou, to je omyl. Když se nerozmáznou někde v zatáčce o strom v otcově voze, tak se povraždí nebo skončí jako mladí invalidé se zničeným zdravím s nevalnou prognózou do budoucnosti. Za němého přihlížení rodičů, učitelů a lidí kolem, kteří se jim vyhýbají ze strachu, aby je nenapadli.
Selhání základních instinktů - nezměrné utrpení
Je těžké odhadnout, kdy se to stalo, kde je toho původ, a kdo to zavinil. Při vší úctě k jejich obětem, k jejich utrpení, jsou jen živým zrcadlem společnosti, která je přivedla v nějakém čase do svého mikrosvěta, kde je dovoleno všechno. Není to však ukázka svobody, ale projev děsivého sobectví, velící člověku si užívat za každou cenu. Jako ta maminka, která nechala bez dozoru své sotva narozené dítě v domě, kde se cosi slavilo a našla ho potrhaného od domácího mazlíčka. Nebo jako ti mladí rodiče, kteří si vzali svoje malé dítě na veřejnou párty, kde se opili a dítě jim zemřelo, bez dozoru, na udušení zvratky. Jako student, který hodil bezvládné tělo patnáctileté dívky chladnokrevně do kontejneru v domnění, že prostě zmizí a nic se nestane. Jako chlapec, který zavraždil svou adoptivní matku, jako vnuk, který pro pár stovek zabije svou babičku. Když o tom přemýšlím, mám ze všeho dojem, že lidi jsou postiženi buď nějakou vadou ve fungování rozumu a citu (všechny ty případy vykazují nízkou hladinu soucitu), nebo nemají vyvinutou osobnost ve věku, kdy se předpokládá, že jsou dospělí, kdy lze očekávat projev obvyklé inteligence k rozlišování, co je dobré a co je špatné, co vede k sebezáchovné reakci nebo k ochraně života bezbranného tvora, dítěte, starého člověka, zvířecího mláděte. Z pohledu vyšších mravních principů to nelze odůvodnit subkulturou, nízkým nastavením požadavků na etické chování, za jejichž hranicemi je pocit nepostižitelnosti a bezbřehé svobody. Svoboda je filozofický pojem, který má svůj obsah pro jednání společnosti a v jejích vztazích.
Samozřejmě, že trestní právo obsahuje ve svých ustanovení tresty pro takové činy. Ale co je to platné. Je tu něco děsivého, co je třeba pojmenovat, zanalyzovat, hovořit o tom jako o věci, kterou je nutné řešit, protože nestačí jen vykládat, že jedna generace je prostě hnusná, odporná, neschopná výchovy, dokonce nebezpečná, vydaná napospas nabídkám pokleslé zábavy, kde se obchoduje s čímkoliv a dělá cokoliv, ale kterou nikdo neumí nahradit něčím vhodnějším nebo zakázat dětem, které se potřebují někde vyřádit, uvolnit a zrelaxovat. A dospělým je vstup zakázán!
Něco je špatně. Ale co?
Podle mého názoru, naprosto selhaly, možná je to také osobnostním nastavením lidí, kteří je koncipovali, výchovné a vzdělávací metody od počátku, kdy už malé dítě mohlo postupně začít chápat, jak může dosáhnout štěstí a spokojenosti. Je otázka, zda i dospělí lidé, kteří se zabývají výchovou, si uvědomují, že život se žije naostro a jednu dobrou. Nic se nedá sestříhat a ani přetáčet, dokonce ani zničit a mnoho se nedá odpustit. Všechno se otiskne do duše člověka - a nesmazatelně, zkušenost s nejhlubším zlem, na které není odpověď ze světa, vyznávající, alespoň na povrch a bez jasného obsahu a směrnic, dobro, lásku, odpovědnost, právo na štěstí. Ubohé děti!
