Pan Pospíšil v aréně se dal slyšet, že politika je "totiž i o morálce". „Jsem možná emocionální, ale nechci se dočkat toho, aby zde zase byli komunisté,“ omluvil se za své rozčilení Pospíšil a dodal, že vláda komunistů je z hlediska morálního principu hazardem. A já si nemyslím, že je to jen politika komunistů, ale politika kohokoliv, kdo zneužije propůjčení moci k veřejné činnosti ve svůj prospěch nebo prospěch nějaké skupiny. A s tím začínáme mít nepěkné zkušenosti ...
Politika a morálka - je to srovnatelné?
Co skrývají archivy a jaká tajemství si nesou až do hrobu lidé (většinou není radno o některých věcech mluvit na veřejnosti), kteří nakoukli do nejrůznějších listin z minulosti? Koho se to může týkat? Jaká minulost může vyplavat na kohokoliv, kdo nyní zaujímá v politice významné a rozhodující místo? A moje otázka: jak si může někdo myslet, že se nepotká se svou minulostí, zvláště, pokud je osobností, která rozhoduje ve veřejných věcech? A poslední otázka: co znamená být politikem pro lidi, kteří se už celá léta v politice pohybují, nevykonávají už svá občanská povolání, živí se politikou a mají v rukou moc? Je třeba ústav či jiné ústředí zřízené státem, který drží všelijaká tajemství ve svých archivech, řízený lidmi více morální než lidé, jejichž záznamy leží v jeho archivech? Kdo komu má určovat, kdy se morálně či nemorálně zachoval? A podle jakých měřítek? Unese pojem "politika" jako věc veřejná požadavek na morálnost, nebo je to jen hezký sen, který se nikdy nikde nenaplnil a o jeho naplnění, v pravdě, nikdo netouží?
Česká republika je právní demokratický stát
.. politika je věc veřejná
Asi bych panu Pospíšilovi poradila, aby se tolik neděsil komunistů, ale spíš toho současného všeobecného úpadku, který pozvolna, od roku 1989, devastuje ducha a schopnost české společnosti se zbavit myšlenky, že se ubrání jen tehdy, když si ve volbách zvolí totalitní režim. Lidé, zvaní politici, a to v demokratickém právním státě se mají starat, aby svou propůjčenou moc užívali ve veřejný prospěch a nekomplikovali život sobě a občanům nějakými úlety či dokonce zločiny. V celé historii se snad nenajde jediný politik, který by měl čisté ruce a svědomí, málokterý raději odstoupil, než by byl příčinou nějakého neštěstí a málokterý upřímně přiznal, že jeho chamtivost, mocichtivost a bezohlednost zavinila smrt lidí v nějaké oblasti. To se pak dočtete až v dějinách, ale na jejich objektivitu bych nějak nesázela. Vždyť každý člověk v nich hledá něco jiného, a to své najde mezi řádky. Je tedy nejlepší se starat o to, aby nikdo za sebou nezanechával nějaký problém, který se bude řešit, za velké peníze, dlouhou dobu, způsobí neklid a nedůvěru, ochromí důvěru občanů ve stát na dlouhou dobu. A jestli si někdo myslí, že změnou vlády se všechno vyřeší, je na omylu. Nad námi možná visí stín minulosti, ale také temnota přítomnosti, v níž se také pohybují různí lidé, kteří mají jakousi „odvozenou“ moc a jejich pravomoci jim veřejnost neudělila.
… čistý stůl a trestněprávní odpovědnost politiků
Málokdo za sebou zanechá čistý stůl, to prostě ve veřejných věcech nejde. Každý se umaže, jen je otázka, zda bude stát někomu za to, aby mu ten profil pucoval anebo ho nechal napospas úvahám médií, veřejnosti či některých nenávistných skupin. A mně se nelíbí, že jasná účelovost, která v politice funguje a nic neskrývá, se najednou začne posuzovat moralisty všeho druhu, když stačí říci - to je dobře, to je špatně, protože to posloužilo či neposloužilo veřejné věci. A pokud je to tak špatně, že je nutné politika trestně stíhat, obvinit a arestovat, nechť se tak stane. Pokud je to po právu.
... státní orgány, občanské iniciativy a aktivisté
A tak, posunout fungování politika do trestněprávní úrovně není nic těžkého (v souvislosti s nakládáním s veřejnými prostředky), až na to, že by tato činnost byla již předem kriminalizovaná do té míry, že se každý bude bát politikem být, tak si bude zakládat všelijaké občanské iniciativy a šťouchat do veřejné horké kaše coby aktivista a opírat se o morálku jako takovou, jak ji chápe lid. Na trestní úrovni - jde jen o to, aby veřejnost pochopila, že se vše děje za účelem toho, čemu říkáme spravedlnosti (nikoliv pomsta), že lidé nemusí brát spravedlnost (tedy v tomto smyslu právo) do svých rukou, ale mohou spoléhat, v zájmu obecného klidu, na činnost příslušných orgánů, fungujících podle práva. A v tom všem morálka, jak ji chápeme, nefunguje, ale právo, které může mít s morálkou společné pojmy, ale odlišné pojetí. Spravedlnost, jak ji dosahuje právo, jde po úrovni zákonů, nikoliv po úrovni nepsaného práva, jak to chápou některé skupiny.
... být politikem je divné živobytí
Je to jednoduché - být politikem je živobytí, ovšem nikterak lehké. On si může kdokoliv dávat dohromady nějaký soukromý archiv a sledovat některé lidi a ve vhodnou dobu je zkompromitovat. K tomu, aby se člověk stal politikem, nemusí mít žádné extra vzdělání, ale nadání, přízeň voličů a důvěru, musí se umět v tom zvláštním světě pohybovat a vědět, co říci, co zamlčet a ovládat umění správného předpokladu. Jenomže, to umění se zatím nikde neprojevuje. Ti, kteří se řídili zlatým pravidlem přiměřenosti vůči svým potřebám, odolali svému okolí a prostě udělali úřednickou práci, sice nepřijdou na výsluní, ale mohou počítat s tím, že se v klidu dožijí důchodu ve svém třípokojovém bytě s třemi květináči na okně a jedním kanárem v kleci. Ti, kteří na budoucnost nemysleli, ale "jen na ten dnešní den" a posléze ztratili přízeň svých držpalců, se mohou dočkat toho, že budou "dotázáni" i po letech, kdy už si ani nevzpomenou, kde sídlil tenkrát Parlament České republiky, v kterém působili. A k tomu všemu poslouží i zákon o zrušení doživotní imunity. O něm se, podle mého názoru, málo diskutuje, ale který bude mít jistě v budoucnosti, pro mnoho politiků nepříznivé následky, až přijde jiná doba.
Závěr
Nelíbí se mi, že pan Pospíšil, který je vzdělaný právník, tak povrchně uvažuje o příčinách hlubokého rozkladu české společnosti a považuje za reálné, že komunisté v současné době ještě mají tolik vlivu, aby se jednoznačně postavila na jejich stranu, jako v roce 1948. Úlety českých demokratických politiků, mezi které pan Pospíšil také patří a patřil, způsobily takový efekt, jako když se sůl sype do otevřených ran a lidé jsou nejen zklamaní, ale také zradikalizovaní. Za pokles životní úrovně a chudobu po více než dvaceti letech demokracie viní politiky a nebudou k nim milosrdní. I když si myslím, že právě český národ moc dobře ví, co je to morálka a jakou má cenu pro člověka. Možná, že právě proto ...
