Tak trochu mne zarazil článek, v němž římskokatolický duchovní z Olomouce tvrdí, že tu "vládne duchovní chudoba a duchovní chaos a že žijeme v obrovském hypermarketu". Z mého občanského pohledu si nemyslím, že by to bylo tak vyhraněné ...
V poslední době se sice odehrává ostrý spor kvůli převodu majetku církvím, v kterém vyskakují ostré výčitky vůči historické minulosti, ale tyto nově rozevřené nůžky mezi církví a víceméně sekulární společností nemusí doslovně znamenat, že lidé v České republice nevnímají duchovní poselství tak velkých svátků, jako jsou právě Velikonoce a že Kristovo poselství a učení neuctívají. Já bych spíš řekla, že o tom rozhodně přemýšlí. Alespoň tak, jak to sami chápou a cítí, i když třeba ne vždy přímo v intencích katolicismu. A v tom případě by byl pohled pana olomouckého faráře svým způsobem reálný. Jedna věc je znalost katolického učení, jiná věc je obyčejný lidský cit k tradici a chuť nové generace tu tradici přenášet dál a umění vyložit dětem, proč se tyto svátky oslavují a co znamenají. A pokud rodiče mají zájem se s tímto tématem, nebo jakýmkoliv jiným obdobným tématem poprat v rámci své úvahy, že by to měly děti vědět, pak jim to vyloží a svátky s nimi oslaví. Ač se to tak panu faráři nejeví, lidé v České republice jsou dost vzdělaní a sečtělí, dostávají se do styku, téměř na každém kroku s bohatou kulturou, která je historickým svědectvím duchovní bohatosti našeho národa.
Až se dítě zeptá…
Ani současný rodič neujde otázkám svých dětí, když uvidí obraz, sochu, stavbu nebo uslyší nějakou píseň, co to znamená a je skutečně na rodiči, aby mu srozumitelně vysvětlit, co umělecké dílo představuje. A je na dítěti, zda bude o tom přemýšlet a bude chtít vědět víc či nebude a dál se bude zaobírat věcmi, které ho bezprostředně obklopují. Ale svět, do kterého se dítě narodí a vyrůstá v mladého člověka, je tak pestrý, že ho nemohou minout i další poznatky, které bude chtít uchopit a "konzumovat". A já bych rozhodně nezpochybňovala to, co konečně církev učí - Katechismus v První části, Prvním oddíle, První kapitole čl. 27 - "Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá…„ A to není určeno jen některým lidem, ale - jak se domnívám, všem lidem, a proto o tom nelze pochybovat. Další věcí je ovšem proces, jak člověk odpovídá na tu přitažlivost a jak se s ní vyrovnává, což je hluboce intimní záležitostí. Z této pozice by neměla církev pochybovat, že hovoří s hledajícími lidskými bytostmi. Pokud se týká "duchovního chaosu", jak se panu faráři tak společnost jeví, pak to nevyvrací skutečnost hledání a nacházení a v konečné a přesvědčivé odpovědi člověka v jednoduché větě " Tu jsem!"
Obraz "obrovského hypermaketu"
Lidé jsou v dnešní době atakováni různými náboženskými představami, které přicházejí z globálně uspořádaného světa. A tyto nabídky se mohou jevit jako trh s vírou a nabídkami životního stylu. I křesťanství, a o tom nepochybuji, je životní styl a jako takový by se měl prosadit v zemích, které mají dlouhou křesťanskou tradici a jsou zaštítěny kulturou, s kterou jsou lidé srostlí. Asi tak - kdo nabídne vnitřní jistotu, duchovní bohatství, to, v čem je hlubší duchovní spočinutí a opora pro každodenní život? Mělo by to být jednoduché, protože mnohý člověk nemá čas a ani smysl se potýkat s náboženskými systémy, a měla by být dána člověku důvěra, že je schopen, ve smyslu uvedené citace, rozpoznat, který hlas ho přivolává a zda mu odpoví to své " Tu jsem!" Zda ho tento boj a vnitřní konflikt přivede do kostela, to je už další věc. Zda ho některý kněz zaujme natolik, že mu začne naslouchat a srovnávat si v hlavě, jaký je jeho život a zda by nemohl být lepší a zda etika, kterou mu nabízí křesťanství je to, co hledá do svého nedopracovaného morálního žebříčku, je to, co chce, to je také další věc.
Být spolu v jednotě
I když se mi hodně věcí nemusí líbit: chování některých lidí, některé názory, které lidé ventilují k různým událostem, mezigenerační nesoulad a nedůvěra, chamtivost a chudoba, různě způsobené sociální problémy, necitlivost k trpícím a podobné projevy, nacházím ale z druhé strany soucit, lásku, dobrotivost, přejícnost i altruismus - takové vlastnosti mohou pocházet jen z přesvědčení, že je to více než lidské a že existuje v mnoha lidech to horoucí srdce, i přes ty všechny peripetie, které všichni zažíváme - a to znamená i duchovní bohatství, v které můžeme věřit a které je nutno podporovat slovem, kulturním zážitkem či duchovním zážitkem. A myslím, že český národ většinou projevil, napříč konfesemi a napříč i jiným přesvědčením ve své historii tolik hrdinství, že přežil a uchoval si bohatou kulturu v srdci a mysli, jak to nakonec projevuje všemi způsoby, zejména úctou a láskou k zemi, z níž vzešly pozoruhodné osobnosti. Nekřivděme mu, ale naslouchejme lidem, protože to je jediná možnost, jak je pochopit.
