Královské děti, které nepoznaly dětství a jsou včleněny do života dospělých lidí, s kterými sdílí radosti a strasti své kruté doby, často předčasně uzrálé, nebo neschopné se dožít dospělého věku. Vy kdo budete laskavě studovat mé historické vstupy, budetet cítit asi také takový vnitřní soucit a úzkost - možná, že člověk bude lépe chápat,co je to svoboda osobnosti. Tito lidé neměli opravdu na vybranou ...
Poprvé spatří svého sotva pětiletého ženicha
Tam spatři sotva šestileté děvčátko poprvé svého ženicha, čtyřapůletého, slabounkého, bledého a rachitického chlapce, kterého otrávená krev předurčila k nemoci a předčasné smrti a který plaše a ostýchavě pozdraví svou "nevěstu". Tím srdečněji však ji přijmou ostatní členové královské rodiny, okouzleni jejím dětským půvabem, a Jindřich II. ji v jednom dopise nadšeně nazývá " nejdokonalejšim dítětem, jaké kdy viděl“.
Francouzský dvůr a vzdělanost té doby
Francouzský dvůr je v těch letech jedním z nejskvělejších a nejnádhernějších dvorů světa. Středověk se svou pochmurnosti právě minul, ale poslední romantická záře zanikajícího rytířství spočívá ještě na tomto pokolení přechodu. Ještě se starým drsným způsobem mužně uplatňuje síla a odvaha v radosti z lovu, ze závodů a turnajů, z dobrodružství a války, ale ve vládnoucích kruzích již nabývá převahy duch a po klášterech a univerzitách dobývá humanismus i královské zámky. Z Itálie do Francie vítězně pronikla nádherymilovnost papežů, duchovně smyslná požívačnost renesance, radost z krásných umění, a tak zde v tomto dějinném okamžiku vzniká skoro jedinečné spojení síly a krásy, odvahy a bezstarostnosti: veliké umění nebát se smrti, a přece náruživě milovat život.
Povaha francouzské elity
Ve francouzské povaze se pojí temperament s lehkostí přirozeněji a svobodněji než kdekoli jinde, galská "Chevaliere“,rytířskost, nádherně splývá s klasickou kulturou renesance. Od šlechtice se žádá, aby při turnaji v brnění zasáhl oštěpem protivníka právě tak mocně, jako bude s půvabnými obraty příkladně provádět nejsložitější taneční figury, drsnou válečnou vědu musí ovládat právě tak jako jemné zákony dvorské kurtoazie. Táž ruka, která vede v boji zblízka těžkou zbraň, musí umět něžně rozezvučet loutnu a napsat milované ženě sonety: spojit obé vjedno, být silný i něžný, drsný i kultivovaný, vycvičený v boji a vzdělaný v umění, to je ideál doby. Ve dne král a jeho šlechtici pronásledují celé hodiny na zpěněných klisnách jelena nebo kance, lámou kopí a tříští oštěpy, ale večer se urození páni a urozené dámy shromažďují v sálech velkolepě renovovaných zámků, v Louvru nebo v Saint-Germainu, v Blois a Amboise k duchovní zábavě. Přednášejí verše, zpívají madrigaly, provozují hudbu, v maškarních hrách evokují ducha klasické literatury. Přítomnost mnoha krásných á nádherou oděných žen, díla básníků a malířů, jako jsou Ronsard, Du Bellay a Clouet, dodávají tomuto dvoru jedinečné barvitosti a jiskřivosti, která se marnotratně projevuje ve všech formách uměni a života. Jako všude v Evropě před neblahou náboženskou válkou stoji tehdy Francie před rozmachem velké kultury.
