Dnes jsem se dozvěděla smutnou zprávu, že včera, na velikonoční pondělí, prohrál svůj zápas se zákeřnou nemocí Ing. Pavel Doležal. Nevím, zda někdo napíše o něm několik řádků, ale protože si to jako člověk zaslouží, nyní to činím já s hlubokým smutkem, protože i když se dalo z vývoje jeho těžké nemoci všechno očekávat, přesto mne to zaskočilo, velmi zaskočilo ...http://www.youtube.com/watch?v=rXkLg-44dg4&feature=related
Bylo mu teprve 45 let ...
a vzpomínám na něho, že stále jen seděl u počítače. Byl to nesmírně laskavý a hodný člověk, ochotný každého vyslechnout a také si popovídat osobně, pokud měl čas. Jednou jsme si spolu vyprávěli o jarní Vysočině a on mi říkal: "Sednu na kolo, vezmu do ruky fotoaparát a dělám fotky." Jeho pracovní nasazení bylo veliké i v době jeho nemoci. Naposledy jsem s ním hovořila v listopadu a tehdy jsem netušila, proč mi říká:" Možná, že tu příští rok už nebudu." Ani v tu chvíli sám netušil, jakou má smutnou pravdu.
Do března působil jako ředitel brněnské pobočky ŘSD ČR.
Pořád se stejně usmíval ...
a nikdy jsem ho neviděla podmračeného, i když musel velmi trpět. Loni, před vánocemi, jsme spolu něco řešili a já jsem si zapálila cigaretu. Tvrdě mne sepsul a já jsem netušila, že z něho mluví krutá zkušenost s těžkou chorobou.
Pořád jsem doufala, že to překoná ...
protože jsem ta, která věří na zázraky a ty se dějí. Proč ne právě pro něho? Umřel mi člověk, kterého jsem si vážila, kterého jsem měla opravdu ráda a který mi bude chybět, třeba pro ten jeho věčný úsměv, milý pohled a také odborné znalosti, které jen tak někdo nemá. Byl pilný a miloval svou práci. Jeden z posledních hovorů, který jsme spolu vedli: "Mně na mé práci velmi záleží." Seděl mi zády, u počítače a něco psal.
A také mi řekl:" Spravedlnost není, nevěř v ní." Ale je, Pavle. Přeji Ti, abys ji poznal nyní, již sejmutý z kříže utrpení. Smrt je spravedlivá, krutě spravedlivá, ale za jejím prahem stojí milosrdenství, kterého je v životě tak málo a velmi prosím, aby se ti ho dostalo plnou měrou za tvé lidské dobro. I když jsi mi v tomto ohledu nikdy nevěřil a myslel sis, že jsem naivní.
Nyní je zbavený všech strastí, těžkých stavů bolesti a utrpení, které ho provázelo dlouhou dobu. Ač jsme profesně neměli spolu mnoho společného, lidsky mnoho - řekla bych - společný povahový rys, který se dá snad pojmenovat jedním slovem - oddanost.
Buď sbohem, můj dobrý příteli ...
Nejsi tu
Snad – možná, že klam to touhy,
vede mne za hranici rozumu.
Před samým soumrakem – stín slunce dlouhý,
zdobí tichý park. S knihou zde pobudu!
A přečtu si pár starých básní,
v útěšném, sladkém pocitu.
Vůně růží planých večer mi zkrášlí –
krásně je zde – ty však – nejsi tu.
Snad – možná – srdce zase lhalo,
chtělo mne oklamat – s city si hrálo.
Pod stromem košatým, plném spících ptáků,
na schůzku s věčností jsem se vydala.
Co mně to stálo přelstít čas!
Odešel jsi TAM – a já celé dny čekala.
Nebe je však stejné, jako kdysi bylo.
Jen jedno setkání – kéž by se poštěstilo!
Však zázrak se neděje – den přechází zas.
Zavírám knihu. S tebou si pobudu.
Hřbitovní zeď. Za ní ty – a před ní zase já..
Tvé jméno do světa září a žaluje.
Málokdo pochopí, jak se to s žitím má,
když jeden z nás není. Šedý stín svět mi maluje.
Obejmout kámen a vědět, jak se to s žitím má,
když jeden odejde – a já jsem tu – za zdí samotná!
Maura
My Immortal
http://www.youtube.com/watch?v=RuNRr7wcLxE
