Pan Dobeš nás nemusí učit národní hrdosti. Tu občané projevují tím, že se snaží čelit snižování významu České republiky v očích světa, v očích okolních států. A současně se mnoho lidí, mně počítaje, se domnívá, že k osobní hrdosti na stát a národ patří i slušná životní úroveň, skvělý školský systém, zamezení chudoby, úspěšný boj s korupcí a zločinem, aby se lidé cítili bezepční a právem šťastní ve své zemi. Málokdo by si přál mít všeho nadbytek, stačí dostatek.
Naše školství je problém do daleké budoucnosti
Koncepce našeho školství není dokonalá a to je vidět i na výsledcích státních maturit. Mládež není ke studiu motivována a není přesvědčená o tom, že úsilí, které věnuje studiu se ji vrátí ve slušném životním standardu při výkonu budoucího povolání. A tím nemluvím o studentech, kteří se studiu pilně nevěnují. Jistě, že výchova líhně mladých inženýrů, lékařů a právníků je pro stát naprosto nezbytná, aby byli schopni a také byli motivováni k čestnému vystupování a jejich práce nebyla snižována neustálou tendencí nedodržování zákonů a předpisů, jak byli při svém studiu nabádání. Střet s praxí se pro mnohé lidi, kteří studovali s úsilím a mnohdy i vyznamenáním vysoce traumatizující. A jejich hrdost upadá, lidská i národní. Musí se často podvolovat kompromisům, aby neohrozili svou existenci. A to je samozřejmě kazí na duši i v jejich praxi. Kdyby hledali nějakou motivaci pro své studium a někdo jim dnes řekl - děláš to pro svou vlast, tak budou kroutit hlavou - dělají to pro peníze, pro to, aby mohli bydlet, mít rodiny, zastávat slušná místa ve společnosti a pracovat v oborech, které vystudovali. Ale budou mít tu možnost, když budou od počátku zadlužení za studium, pak nebudou schopni najít zaměstnání, protože lidi bez praxe firmy nechtějí, a tak začnou upadat a budou rádi, když nějaké místo seženou. Mohou být lidé s takovými vyhlídkami hrdí po ldiské i národní stránce? A lze v dětech budovat národní hrdost, když vidí kolem sebe tolik problémů, násilí, když rodiny chudnou a rodiče jim musí říkat - já vím, že bys to chtěl, ale my na to nemáme.
Naše generace má v sobě hrdost z výchovy
Já jsem hrdá na Český stát proto, že jsem byla tak vychovaná od svých předků. Ne, že by to do mne vtloukali, ale byli mi příkladem svými postoji a také hrdinstvím, kterým se projevili za první i druhé světové války. Ač nebyli etničtí Češi, rozhodli se, že Češi budou a byli oddáni myšlenkám, za nichž vznikala česká státnost po roce 1918. Byla jsem i hrdá na své rodiče a jsem doposud, že v době okupace v roce 1968 neuprchli s námi do zahraničí, ale odhodlali se nás vychovat v české zemi, v které jsme se narodili a dbali nejen na to, abychom se slušně učili, ale abychom svou úctu k této pozoruhodné zemi udržovali dobrým vztahem k lidem, k symbolům této země a nikdy ničím nepohrdali. To abychom nebyli motivováni k útěku nebo deziluzi. A i já jsem vždy takto vychovávala své děti a snažila jsem se jim vysvětlit, že všude je chleba o dvou kůrkách, o čemž se konečně pobytem v zahraničí přesvědčili sami.
S hrdostí na národ a stát musí lidé také být lidsky hrdí a rovní v charakteru. Musí jim to být umožněno. A já si myslím, že mnoho lidí to tak cítí a jasně vyjadřuje. Jistě, že i někdy drsně, nevhodně a po svém. Všichni zde chtějí žít a ne přežívat a děsit se, že upadnou do dluhů, že se budou cítit jako méněcenní, pokud už od 45 let věku jim bude každý dávat najevo, že je nikdo nepotřebuje a jejich minulé úsilí v práci, kterou nedělali jen pro sebe, je zapomenuto a nyní je jejich jedinou šancí obcházet s čepicí v ruce Úřady práce. To je opravdu ponižující, stejně jako nabídka veřejně prospěšných prací jako kompenzace za příspěvky v nezaměstnanosti. Hrdí nemůžeme být jen na ikony, ale také na svou vládu, kterou jsme si zvolili a na to, že máme svá privilegia se spoluúčastnit na vládě věcí svých. Já jsem přesvědčená, že mnoho lidí, kteří dnes sedí na místech, které rozhodují o životě v naší zemi, to cítí podobně a takovým vzdávám čest.
