Poslední dobou stále slýcháme, jak špatné úmysly panují v mezidlidských vztazích. Ano, každý, kdo se setká s křivdou, nevšímavostí, lhostejností, drzostí, arogancí, diskriminací a jinými jevy, které poškozují úctu člověka k člověku, musí mít dojem, ze svého pocitu a pohledu, že tomu tak skutečně je. Ale já jsem si položila otázku: víme, jak se máme k sobě chovat? Nesetkali jsme už s neúctou v dětství v rodině, ve škole, prostě v kolektivu, v kterém jsme trávili dětství? Nepřijali jsme některé nesprávné modely jako normální mezidliský kontakt, v kterém jsme nabyli dojmu, že musíme buď bojovat anebo se bránit a být na ústupu nebo připraveni k útoku? Jsme připraveni spíš na to, že nám někdo něco provede zlého než udělá pro nás dobrého a umíme si vážit dobrých lidí, milujících a s otevřeným srdcem, štědrých a milosrdných nebo si o nich myslíme, že to jsou hlupáci, kteří nežijí v realitě?
V knize Přísloví, která je součástí Bible, jsem našla několik zajímavých myšlenek, které mne zároveň ubezpečily v jedné věci: lidé mají problém s chováním jednoho k druhému už od nepaměti, jinak by se tyto problémy neobjevovaly ve starých písmech. Avšak, je dobré specifikovat, co je dobré, čestné a slušné chování a co není a nemá to jen základ v etice, která je nevynutitelná, člověk ji musí dobrovolně přijmout jako součást svého přesvědčení o dobru a zároveň o vlastní cti a úctě k druhému člověku nebo druhým lidem. Pokud se člověk přesvědčí o tom, že mírností a trpělivostí dosáhne více než násilím, pak si udělá kolem sebe v mezilidských vztazích pořádek.
Důvěra a nedůvěra
Téma, které jsem si zvolila je o tom, že člověk nemá odkládat splnění toho, s čím druhý počítá. Možná, že jde o případy liknavosti či chytračení anebo o obyčejnou lidskou obmyslnost nebo zlomyslnost. V niterních vztazích, které lidé dnes a denně v sobě prožívají, se nacházejí činy, které způsobují drobná zklamání a každý člověk se staví do sebeobrany, v níž chrání své nitro. Je nucen nastavovat své chování, projevy, postoje tak, aby nebyl zraňován, a tím se narušuje bezprostřednost, v níž se zrcadlí hloubka lidského citu, lásky, dobra a radosti, tak vzácné a krásné projevy lidství a staví je do pozice - jak ty mně, tak já tobě. A někdy se stane, že lidé už předem očekávají obmyslné, zlomyslné a bezohledné chování a také se předem brání jeho následkům, pak překvapivě zareagují podle svých zkušeností v mezilidských vztazích, ale nedůvěra bolí stejně jako zklamaná důvěra v druhého člověka. Co si vybrat? Být předem nedůvěřivý anebo se vystavovat zklamání, že druhý člověk nesplní očekávání a naděje, které do něho vkládáme? Nelze však žít trvale v přesvědčení, že všichni lidé kolem mne jsou nedůvěryhodní, prolhaní, lstiví a zlí, že nelze od lidí nic dobrého očekávat a je lepší se jich stranit, nic od nich nechtít a všechno, co si myslím, že potřebuji nebo potřebovat v budoucnu budu, si musím zajistit sám. Rozpoložení lidí však je obecně takové, že se tolikrát zklamali, že považují za nutné se chovat tak, aby druhé odradili od nečestného jednání. A tak si lidé předem připravují půdu pro svá nedorozumění, chybné hodnocení a nepochopení ve vzájemném styku a nakonec se jeden druhému lidsky odcizují. Důsledkem je, že zatímco ústa mluví, srdce mlčí a duše je zavřená na několik západů.
Životní situace anebo "Vyplňte si formulář"
Každý člověk prožívá své životní situace jinak, většinou emotivně, což v našem současném nastaveném předpokladu chování a jednání v mezilidských vztazích nepřijímáme jako hodnověrné, přípustné, potřebné. "Vyplňte si formulář" a pak s ním přijďte a nezapomeňte na podklady, které tam máte vyznačené. Jinými slovy, nezajímají nás vaše pocity a vysvětlování, přijímáme jen strohá fakta, máte to všechno v zákonech a pokud zákon neznáte, tak vám připomínáme, že neznalost zákona vás neomlouvá. Nebo - asi nevíte, co chcete, tak neotravujte! Taková situace, do níž se člověk dostává, není jen v úředním styku, ale, bohužel, se přenáší do soukromých mezilidských vztahů. Řešení situace se odkládá! Výmluvou - prosím, já nemám čas, přijeďte zítra a promluvíme si o tom, uvidíme, co se dá dělat - vzbuzuje napětí a prostor pro přemýšlení, z jedné strany jak se zbavit nutnosti něco řešit a z druhé strany, jak druhého oblomit, aby mne vyslechl, pomohl, zaujal stanovisko a tak vznikla dohoda, jak se bude situace řešit dál.
Pro někoho je odkládání plnění slibu ponižující, pro druhého - normálka
Fascinuje mě, jak lidé přebírají do svých návyků jednání s druhými lidmi pseudomanažerské způsoby, které možná v obchodních vztazích jsou výhodné a žádoucí, ale v důvěrnějších vztazích vrcholně nevhodné a působí i arogantně. "Víš co? Zavolej mi zítra a uvidím, co se s tím dá dělat, promluvíme si o tom." Důvěřivý člověk tak učiní, ale druhý den se dozví:"Prosím tě, teď ne, mám poradu. Zkus to za hodinu." Ta hodina je dlouhá jako den. Znovu zavolá. "Nezlob se, prosím tě, ale já musím teď odejít. Víš co? Necháme to na zítra a já si to promyslím a řeknu ti." A čím je situace prosebníka naléhavější, tím hůře snáší neustálé odklady řešení. Vždyť se chtěl jen poradit, zeptat se, nic víc, neví si rady, neují si sám pomoci. Ale přijde další den, znovu zavolá. Na druhé straně to zvoní, zvoní, nakonec ten druhý přijme hovor. "Nemůžeš mi to zopakovat? Já jsem tak zasekanej, že jsem na to úplně zapomněl. Anebo mi to napiš do mejlu, ale stručně." Je to sice trapné, ponižující, ale z druhé strany - tak se to přeci nedá brát! Dnes nemá nikdo čas se zabývat prkotinami druhého, když čekají na vyřízení daleko důležitější a naléhavější případy ...
Dohnat někoho, aby čekal "s čepicí v ruce" před dveřmi, za kterými by mohlo dojít k řešení nějaké situace, je arogance, která vyvolává v lidech touhu po odplatě. A tak si zvykáme! Taková situace vhání mnoho lidí do pocitu vnitřní osamělosti, zatrpklosti a hledání příležitosti, kdy ji vylít zpět jen s pocitu, že musí vidět někoho stejně tak odbytého, nešťastného a bezradného, aby si nepřipadal jako hlupák sám před sebou a našel zase pocit své důstojnosti a místa mezi zdánlivě spokojenými a nedoknutelnými lidmi. A i tak se mohou nenápadně šířit špatné, někdy neúnosné, otravné a arogantní mezilidské vztahy, uvnitř kterých se skrývá poznání bezmoci, úzkosti a potlačení emocí, které mohly být v jiné situaci vypořádány několika slovy: "Podívej, udělej to tak ... to určitě zafunguje a pokud budeš mít ještě nějaké problémy, tak se určitě ozvi, zajdeme na kafe a probereme to ... a měj se dobře. Dej prosím tě vědět, jak to dopadlo".
