Už jste si uvědomili, kolik času denně trávíte myšlenkami na křivdu, kterou vám někdo způsobil, myšlenkami na pomstu vůči tomu, kdo vám ublížil a kolik času trávíte pod tlakem, který vás drtí a velmi ubližuje? Komu vlastně ten čas věnujete? Sobě a nebo lidem, kteří vám škodí, událostem, které nemůžete zastavit a ni se vůči nim v ten moment bránit? A jaké plody z takového stromu sbíráte pro sebe?
Některé věci se nedají odestát
Možná, že si hodně lidí neuvědomuje, že nespravedlnosti, křivdy a jiné, druhým ubližující činy, nejsou pro ně žádnou momentální výhodou, ale zakládají jejich pozdější utrpení. To není filozofie, s kterou se dá do nekonečna polemizovat, to není replika, která vychází z náboženské etiky, to je tichá, tikající a nenápadná spravedlnost, nezávislá na čase, na lidech a na modle. Ale je paradoxní, že ten, kdo utrpí křivdu, kdo je zraněn, tráví více času v utrpení než ten, který křivdu a utrpení způsobil. Ten se totiž cítí vítězem, protože dosáhl svého požitku v určitém čase a je sám se sebou spokojený. Například: dosadil svou milenku na lukrativní místo v podniku a intrikami se zbavil člověka, který má před důchodem pět let, který ho do té doby zastával bez problémů, pečlivě, a tím ho uvrhuje do téměř neřešitelného problému - najít si jiné zaměstnání, protože místa nejsou. Ale i s tím vědomím to udělal, protože mu na nikom a ničem nezáleží, tedy kromě sebe. Učinil to v rámci hromadného snižování zaměstnanců. Využil situace, skryl se za roušku dění, pro mnoho lidí tak těžkého. Ano, i takové situace, která je tak tíživá, dokáží někteří lidé, kteří jsou bez skrupulí a myslí jen a jen na svůj prospěch, využít a svým způsobem zneužít ve svůj prospěch a ve prospěch sobě prospěšných.
Kde je chyba?
Kdykoliv se začne hovořit o etice, jejíž dodržování někteří lidé považují za omezování svobody, a ona je skutečně omezující v tom, že mnohé činy a konání i jednání nepovažuje za žádoucí, i když je zákony nezakazují, hned se vzpěčují. Nikdo nám nebude nic přikazovat, zakazovat, máme svůj rozum. Ale nechápou, že i oni, kteří pravidla nechtějí uznávat, mohou být jednoho dne obětí takového postupu, který "volá sice do nebes", ale druzí pokrčí rameny. Vždyť to není zakázáno, nikde se člověk spravedlnosti nedovolá, soudy postupují pomalu a stejně to nakonec nevyhraji. I samo právo je na kolenou, neboť nefunguje samoúčelně, pokud většina lidí pokrčí rameny nad nespravedlivým chováním a křivdami a svým míněním se nepostaví na stranu spravedlnosti a rovnováhy. A čím více lidí bude muset strpět křivdu a nespravedlnost, tím více se oslabuje mravní podstata mezilidských vztahů. Neboť po oběti křivdy a nespravedlnosti nemůže nikdo očekávat solidaritu s druhými, kteří se od něho odvrátili. Není se to kde a od koho naučit, a také společnost takto zavedená ho nedonucuje k přemýšlení nad nešvary a činy, které některé lidi nezarazí ani v nejmenším, a právě naopak zneužijí situace, která nahrává jejich přáním a potřebám.
S ekonomickou krizí postupuje i mravní krize
Nepatrně, latentně nás situace vede do boje kdo z koho a vtiskuje nám do ruky zbraň. Když ty na mně, tak já na tebe. Musím chránit sám sebe a za sebe bojovat všemi prostředky, nebudu se na nic ohlížet, všichni mi jsou lhostejní, protože já musím myslet na sebe a na svou rodinu. A to musí každý pochopit. Ano, to je pochopitelné, protože každý z nás ví, že nemůže od druhých nic očekávat. Bohužel. A od těch, kteří se dostanou do problémů, každý raději uteče, aby se také nesvezl.
Avšak, i v tomto případě ...
Lidé se stávají bezmocní i sami před sebou, protože je dlouhodobý stereotyp a zdánlivé jistoty odzbrojily tak, že místo, aby začali konstruktivně myslet a řešit svou momentální situaci, snaží se bojovat tam, kde to už nemá cenu, zatěžují se tíživými pocity a nehledají vlastní cestu z osobní, mnohdy velmi těžké situace. Stojí na místě. Nejsou schopni, pochopitelně, ubránit své myšlenky od destruktivních reakcí.
Ale tak to nefunguje ...
Je třeba zmenšit hranice přípustnosti nemorálních činů a nenechat je proplouvat volně v mezilidských vztazích s přesvědčením, že takový je život a nedá se s tím nic dělat. A z druhé strany, pokusit se pochopit, že vždy, i po bolestném zklamání od druhých lidí a i po utrpěné křivdě je třeba zachovat svůj vlastní rejstřík hodnot, na kterém jsme budovali a budujeme svůj život a neznehodnocovat svůj charakter jen proto, že ho druhý nemá. Nepoddávat se žalu, strachu a sebedestruktivním činům, protože za to ti, kteří nám ublížili, opravdu, ale opravdu nestojí. Ani za tu pomstu ne. Člověk může s horkou hlavou udělat něco, co se proti němu snadno obrátí a pak z problémů nevyjde.
Život mne naučil jednu věc. Ve chvíli, kdy se dozvím, že mne čeká životní zkouška, kterou mi někdo způsobil svou pomstychtivostí, závistí a nebo jiným záporným pocitem, věnuji se pouze ji, ne těm, kteří stojí proti mně, neboť jsem ve svém zájmu vyzvána, abych se zkoušce podrobila a překonala ji. Vyšla z ní pokud možno bez ztráty kytičky. A ty ostatní nechala jejich vlastní cestě, ať si po ní jdou, neboť já už po ní s nimi nejdu. Mám svou vlastní.
A tak, sama za sebe chápu zlaté pravidlo, které je zapsáno v Bibli - Má je pomsta, řekl Bůh - . I když je člověk tvorem společenským, přesto má udržovat svůj osobní život a potažmo i rodinný život v mravnosti a nenechat se svádět ke zlým myšlenkám a skutkům. Jen tak se dá čelit momentální situaci, která se zase změní v tak příznivou, jak si ji může člověk úměrně ke svému cítění a schopnostem nastolit. To je můj názor.
