Každý má právo pronést svůj názor, ať je z hlavy učené (co soudím) či laické (co si o tom myslím). Opět se rozjíždí příběh koronaviru a svou razancí zneklidňuje mysl lidí.
Pocit strachu, obav a následné úzkosti z různých výroků je čistě individuální postoj každého, kdo si připustí obraz, který vzejde ze zpráv v mediích. Jak rozlišit z různých názorů lidí, kteří se pasují do řad odborníků, kteří jsou podle občanského zákoníku odpovědní za následky svých výroků, co je pravda nebo jen názor? Lidé debatují o něčem, čemu v podstatě nerozumí, ale mluvit o tom musí, protože se to týká bezprostředně jejich oprávněných práv a zájmů, udržitelnosti životního standardu, v kterém upřednostňují zdraví a soběstačnost, aby se dokázali postarat i o své nejbližší, o svůj majetek a zvážit své možnosti k zachování obvyklého průběhu v každodenním stereotypu, v němž není prostor pro nějaké nové řády a pořádky. Ale ten prostor musíme hledat, je to příležitost, jak prožít transcendenci, cestu ke svobodě, nebo také k nové kvalitě svobody.
Někteří lidé stereotyp považují za něco nudného a zastaralého, protože každý den nabízí příležitosti, jak něco změnit, něco nového prožít, mít zážitek a vložit ho do svého vlastního sebeprožívání jako hodnotu doby. Koronavirus však vyžaduje určitý stereotyp, v němž je žádoucí kázeň a i sebezapření, je tedy z určitého pohledu výchovný prostředek a to se nemusí každému líbit, protože lze uvažovat o omezování osobní svobody; tak na co má člověk vlastně nárok v takové sevřené atmosféře, když je omezován obecným zájmem, nešířit nákazu a starat se, aby se sám, nedej Bože. nenakazil? Snad si vytvořit krizový plán, vypočítat si možné ztráty a přínosy a podle něho řídit svůj navyklý pořádek; něčeho se vzdát a něco nově přijmout jako fakt, který nemůže sám ovlivnit, jako hrozící nezaměstnanost, možnou okolnostmi vynucenou absenci na jinak pro něho důležitých setkáních a uchýlit se k tomu, co je ještě dostupné pro osobní rozvoj člověka, který je stejně podstatný, jako byl za dávných dob a říkalo se mu péče o duši.
Uvědomování si nových nedostatků ve srovnání s životem před koronavirem vzbuzuje v nitru agresi, kterou je třeba projevit slovem, písmem, postojem k věci a zaujmout vlastní názor, přes který nejede vlak; buď popřít realitu, jako že o nic nejde, nebo si ji uvědomit, jako že jde o všechno. Mezi těmi dvěma možnostmi se v mysli rozprostře oáza klidu, jako že se uvidí, co bude. Třeba nic. Běh života se může vrátit do svého řádu, aniž si toho někdo všimne a už je v jiném světě, který zatím nehřešil.
Koronavirus odhaluje slabiny společenského běžného života, a též dává prostor vymýšlet různá opatření, kterých dříve nebylo třeba, dokud byly různé návyky obecně respektovány jako normální chování v rámci nepsaných a tradicí uznávaných mravních zákonů, které se snad obohatí o další poznání, co je dobře a co špatně, co přijmout a co zavrhnout. Další důvod, proč koronavirus považovat za výchovný prostředek pro svět, který zřejmě v něčem už stagnoval a znehybněl.
K těmto úvahám vedou některé mediálně šířené výroky, jakože koronavirus bude navždy s námi. Tento výrok vede k zamyšlení, že to, co ovládá současný, ve valné většině demokratický svět svou mocí a donucuje jedince i společnost k různým změnám v běžném chodu moderního světa, je tak trochu tyranská vláda neviditelného viru nad vším, nad každým, nad zákony, nad ústavami. Je čas k přehodnocování toho, co bylo a najít nové hodnoty a prostředky do budoucnosti, protože je něco, čeho se svět nezbaví a to je podle toho výroku nutně respektovat a zaujmout k tomu postoj jako k nezbytnosti, realitě a běhu všech věcí? V tomto případě, buďme nároční k životnímu standardu, protože vzhledem k současné situaci a snad i budoucím situacím podle toho výroku není třeba si zoufat a proklínat současnost, ale hledejme možnosti, jak tyrana ovládnout či dokonce ho poslat do vyhnanství na dobu neurčitou moderní vědou a pokrokem v promýšlení životních procesů. v nichž hrajeme jako lidé hlavní roli, někdy tragickou a jindy komickou, ale vždy lidskou. Jeden z hlavních velkých výroků je - nebojte se.
