Obavy z útěku Davida Ratha po propuštění z vězení jsou i nejsou na místě. Jistě si prožil kruté chvíle a netajil se se svými pocity občasnými krátkými zprávami z koluzní vazby. Zaručili se za něho lidé, kteří mu věří. I navzdory tlaku ze strany lidí, kteří na něm nenechávají suchou niť. Nikdo není dokonalý, a tak je lépe ctít presumpci neviny, než "kamenovat". Žijeme v Schenghenském prostoru. V něm je významné posílení spolupráce jednotlivých zemí v mnoha oblastech od policejní a justiční spolupráce přes vízové a konzulární záležitosti až po ochranu osobních údajů. Tato opatření mají předejít zneužívání svobody pohybu ke kriminální činnosti. Pomocí Schengenského informačního systému (SIS) dochází k vyměňování důležitých informací, jako jsou například data o hledaných osobách, věcech nebo o nežádoucích státních příslušnících třetích zemí. Krom toho sousední státy často nasazují smíšené hlídky a za určitých podmínek mají policejní orgány jednoho státu možnost pokračovat ve své činnosti i na území jiného schengenského státu. Takže, i když se někdo pokusí o útěk před spravedlností ve své zemi, těžko unikne pozornosti příslušných orgánů a možnosti i vydání mezinárodního zatykače. Také pochybuji, že by pan dr. Rath žádal o politický asyl. Myslím, že by tuto zemi neopustil, třeba proto, že by pak dal jenom za pravdu svým odpůrcům. A těch má opravdu dost.
Být či nebýt… politikem?
A začnu tímto slavným monologem, který pochází sice z doby renesance, ale je věčným dilematem, téměř nadčasovým:
HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.
(William Shakespeare: "Hamlet" Praha Knižní klub 2002, III. 1. Str. 66, překlad Martin Hilský)
... politická etika poslance je také věc veřejná
Všechny lidské nářky a žalosti jsou v něm obsaženy bezezbytku ve svém nejhlubším významu. Není člověka, který by alespoň jednou v životě si takové dilema nepřipustil. Avšak, i když těmto slovům nasloucháme z úst dánského prince ze hry Hamlet, přesto jim můžeme dát další a další hloubku významu a smyslu z našich zkušeností, z našeho poznání o současném světě a i pocitů utrpení, křivdy, zneuznání, bolesti a vnitřního útěku ze světa, v kterém se cítíme být nepochopeni. Politickou kariéru Davida Ratha poznamenala jistá krabice, jejíž tajemství zůstává zahaleno a ať je zahaleno dál. Pokud má David Rath svůj poslanecký mandát, je povinen ho vykonávat a pokud bude propuštěn na svobodu (a na svobodě pravděpodobně také stíhán), jistě už ví, jak se k tomu všemu postavit a co od něho osobnosti, které se za něho zaručily, očekávají, stejně jako řada jiných lidí, kteří ctí presumpci neviny a doufají, že tento politik nekázal vodu a nepil víno, což bude pro Davida Ratha obrovský závazek, aby to skutečně svými činy a skutky i slovy potvrdil nebo čestně přiznal pravdu. Je totiž vnímán jako český politik, který reprezentuje míru i váhu etiky, v jejíž život ještě stále věříme.
Jde mu o všechno, zejména o čest a důstojnost
Spiknutí okolností může člověka na nějakou dobu srazit z pomyslného piedestalu k zemi. Možná, že než se to stalo, o své cti mnoho nepřemýšlel, a také ani o svém okolí v tomto smyslu. Nyní však se ji musí postavit tváří v tvář a s opravdovostí. Zvláště ve společenském ovzduší, v kterém se nad něčím takovým jen mávne rukou, jakoby to bylo něco přežitého, zbytečného, směšného: prosím vás, v dnešní době? Na co si to hrajete? Ale i proto je takový zápas o vlastní čest dramatičtější a cennější nejen pro člověka samotného, ale i pro ty, kteří o ni přemýšlí a někdy jsou vystaveni i zápasu za její očištění. Ta lhostejnost k pojmu "čest" je jen zdánlivá. Ona se vždycky nakonec přičítá k osobnostní povaze člověka. Zvláště, pokud spravuje veřejné věci. Proto také na pokusy o dehonestaci tak podrážděně někteří reagují, protože si jsou vědomi škod, které by mohly být na nich napáchány, a to neodvratně. Lidé si vždy pamatují to horší než to lepší, protože to lepší je samozřejmost, jak je to pojímáno a není o tom třeba dlouze hovořit, že ano!
Takže k tomu - být či nebýt ... politikem ... na závěr
Izolován od svého okolí, měl David Rath šanci projít jakýmsi sebe očistným procesem, prozkoumat dokonale svou minulost a přemýšlet o budoucnosti. Nyní, pokud bude propuštěn na svobodu, to bude mít těžší, protože tváří v tvář realitě, bude čelit přetlaku, který se zde nahromadil a každé slovo, které pronese k veřejnosti, bude váženo a měřeno téměř na lékárenských vahách bez ohledu na politické vyznání. Při své soudnosti a opatrnosti může získat, pokud se vrhne, jak bylo jeho zvykem, přímo do boje, může ztratit všechno, co možná získal za měsíce své nedobrovolné izolace. Je na něm, zda pohřbí svou politickou činnost, kterou dosud vykonával s tak vysoce nasazenou energií, nebo ji dá trochu jinou, přijatelnější tvář, aby mi naslouchali i jeho protivníci. Přeji mu pevné zdraví a nervy na uzdě. Jistě ví, že mu hlavně budou naslouchat mladí, kteří hledají pro sebe své vzory. A to je velká odpovědnost!
