Chápu, že mnoho lidí se cítí nespokojeno se stávajícím stavem a dokonce pojmenovává ty skutečnosti, které v nich vyvolávají hněv. Já bych se zastavila u stavu školství a obecně u stavu vzdělanosti v naší zemi ...
Učitelé by měli to nebo ono ...
Namítám, že učitel, jako zaměstnanec státu a placený ze státní kasy je státním zaměstnancem, podřízen celé hiearchii nadřízených a nemůže si určit, co by pokládal podle svého svědomí a vědomí za nejvhodnější učit. Já bych stav zanedbanosti žáků nesváděla jen na školy. Ono to hlavně nezajímá celou společnost, že ač jsou přítomny zdroje, málokdo z nich čerpá. V jakém žalostném kuturním prostředí se děti vyvíjí a vyrůstají: buď u jednoho rodiče se všemi důsledky hmotnými a sociálními, nebo v rodině v rozvodovém řízení ve stresujícím prostředí, nebo v znesvářené rodině či v rodině, kde jsou prioritou hmotné statky a dítěti se slibuje, že jednou zdědí to a to a že se učit nemusí a pak se pídit za nějakým cílem. Bude rentiér!
Úpadek je postupný
Myslím, že po celou dobu, od revoluce do dnešní doby, pomalu upadá vzdělanost ne pouze a jen zásluhou školství, ale také zásluhou atmosféry ve společnosti, která ji nepovažuje za prioritu a nevyžaduje ji. Pak je paradoxem, že ji očekává od určitých skupin v různých profesích, a zejména ve školství. Ale nebo je to tak: očekává vzdělanost nebo kvalifikaci? Tu však si lidé mohou dopřát za velké finanční prostředky, v dospělém věku a za předpokladu, že mají maturitu nebo už jednu vysokou státní školu. Takže, každý, kdo se domnívá, že co v mládí neudělá, pak dohoní, se velmi mýlí, protože mu budou chybět buď peníze a nebo předpoklady.
Děti málo čtou
Děti dávají přednost před knihami zábavám na počítačích, které jim rodiče pořizují proto, že se domnívají, že je rozvíjí. Ale "počítač" ještě nikoho nerozvinul ve zralou osobnost, která kromě toho, že umí převzít odpovědnost za své jednání a konání, umí přemýšlet a tvořit. A škola, za pár hodin výuky, je schopna nejen navodit způsob, jak se dál vzdělávat, ale také učí techniku učení a rozvíjení paměti. A podle mého názoru, škola není a nemůže být jediným místem, kde by si měl žák odsedět určený čas, nesoustředěný, otrávený a znuděný, jak nabýt vzdělání a jak rozvíjet duševní obzory a dovednosti. Nenabyde je ani následně u počítače při diskusích se svými spolužáky a přáteli na sociálních sítích spod., ale osobním přístupem ke vzdělanosti, ke kterému ho nikdo cíleně nevede. Učení je něco jiného než odezírání. Je to cílené přijímání informací, s kterými následně pracujeme a dále je rozvíjíme o své aktivity.
Účelovost, zrychlení procesů ve všech ohledech života a přijetí modelů příjímání informací ze zdrojů, které nám dosud nebyly vlastní a pro někoho i nepřijatelné z hlediska jejich složitosti, odtrhly pojem vzdělanost jako cíle od způsobu učení. A podle mého názoru je nutné rozlišovat pojmy a přemýšlet, co je již nenávratně ztraceno z programu života naší společnosti a co je ještě rekonstruovatelné a návratné. Snad je lepší, než demonstrovat si uvědomit, co jsme v naší realitě přijali a co je ještě možné požadovat.
