České pohádky: Pohádky o čertech a jiných věcech

České pohádky mají své tajemné kouzlo a přenášejí se z generace na generaci. Jsou totiž nejen krásně psané a ilustrované, ale také poučné a mavoučné. V českých pohádkách najdeme kdejaké bytosti! A nejzajímavější ze všech těch hejkalů, vodníků, skřítků, čarodějek a sudiček, je pravý český čert. Děti jsou obklopovány tolika informacemi, že asi po prosté pohádce sami nesáhnou. Je třeba jim pomoci najít cestu ke knize, která jim pomalu naplní mysl hodnotami, pro které jsou pohádky přeci psány vynikajícími českými i světovými autory. 

Valná většina pohádek řeší problémy chudých lidí, ale také hříšnost lidiček, zejména vrchnosti a sedláků. Ač začouzení, s rohy, kopytem a ocasem, který k čertu patří téměř neodmyslitelně, jsou většinou strůjci pozemské spravedlnosti, ale také lidské hlouposti i mazanosti. A hříšníky, ti spravedliví čerti,  nosí do pekla v pytli. A ti mazaní a nenechaví jsou většinou ztrestáni spravedlivým člověkem, který je šupem pošle zpět do pekla. Téměř každá generace prošla tímto pohádkovým "školením", a tak děti sice chápou, že čert je pohádková bytost, že je s ním občas legrace, ale na konci příběhu ty pravé dareby odnesou do pekla a těm hodným lidem i pomohou. Také, v jiných příbězích,  mají čerti všemi mastmi mazanou povahu, ale zvítězí nad nimi lidská moudrost a to "pamatování na duši". A proto všechno, co české čertovské pohádky v sobě nesou, patří český čert neodmyslitelně do tzv krásné literatury. Nejenže se v jejich námětu a jádru skrývá vzácnost lidské duše, ale také řeší mezilidské vztahy, dovíme se o prostředí, v kterém se pohádka odehrává a o životě našich předků.   

Prostá lidská mravnost a vzácnost lidské duše ...

Mohlo by se zdát, že naše současné děti rozhodně nějaká prostá česká pohádka za srdce nechytne. Je to však omyl. Děti si velmi rády sednou ke krásně ilustrované knížce třeba s babičkou nebo dědečkem a nechávají se unášet krásným příběhem, plným fantazie, čertoviny i nezištné lásky až do šťastného konce. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, českou pohádku si řadím mezi vzácnou literaturu. Ono ji totiž ubývá, ubývá té křehkosti a krásy dávných příběhů, i toho očekávání, že dobro nad zlem zvítězí (v což všichni tajně doufáme), stejně jako lidský rozum a čistá duše nad všemi sedmi hříchy. Připomeňme si je: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. A u každého toho hříchu si hned vzpomeneme na pohádky, které důvěrně známe. A do dětského srdce se tak vlévá pomaloučku smysl pro spravedlnost, který v české pohádce kraluje, ale také rozvíjí dětskou fantazii i touhu po příběhu. A tak, ať úmyslně nebo neúmyslně si pomalu vychováváte budoucí čtenáře, který rád, i v dospělosti sáhne po dobré knize.  

Pohádky jsou nejen pro děti ...

Pan profesor Oldřich Sirovátka napsal krásnou pohádku z valašského prostředí, "Jak čerti ukradli lidem smích". Čerti si v této pohádce sice počínají mazaně, leč - jsou hloupí. Sice ovládají všelijaké triky a kouzla, ale nakonec, což se tak děje v mnohé pohádce, jim to moc nepomůže. Zvítězí nad nimi lidský rozum, láska, přátelství, lidské srdce, které si nakonec zvolí tu svou, sice nevýhodnou, ale lidskou cestu.      

Ukázka:

Žil kdysi v pekle jeden starý čert a už tři sta roků dělal den co den stejnou práci: štípal na špalku polena a přikládal na oheň pod kotly. Tři sta roků, to je tuze dlouhá doba! Až se mu to zmrzelo a jednoho dne se z pekla ztratil jako pára.

Čerti ho hledali po celém pekle, myslili, že se třeba schoval někam do kouta a vyspává tam. Obrátili peklo vzhůru nohama, ale nadarmo. Milý čert zatím utekl nahoru na zem, potloukal se od vesnice k vesnici, všude se rozhlížel, jak si lidé žijí, a říkal si: Najdu si nějaké řemeslo, co se mně bude zamlouvat, a budu si žít pěkně v pokoji.

Jednou se dostal až do valašských hor. Lehl si na kraj lesa, podepřel si bradu a díval se, jak tam bača pase na stráni stádo ovcí. Čert si bručel sám pro sebe: Oho, jak se mu dobře vede! Ovečky se mu pasou samy, pěkně za ním skákají, on si je na salaši večer podojí do hrotka a má mléko a sýr, nic mu nechybí. Když zabije nějakého berana, nají se dosyta masa, a ještě má na zimu teplý kožich. To by se mně taky líbilo!

Čert si umínil, že se stane pastýřem. Ale kde vzít berany a ovce? Lámal si s tím hlavu, až ho napadlo: Počkej, vždyť já si ty zvířata udělám sám. Od čeho jsem čert a dokážu každé kouzlo?

Hned se do toho pustil a za chvíli měl první zvíře hotové. Ale když vyšlo z jeho rukou, mělo nějak jeho vlastní podobu: na hřbetě mělo tvrdé a škaredé chlupy, a ne pěknou a kudrnatou vlnu jako ovečka, na hlavě rohy a na bradě dlouhé vousiska. Inu, místo ovečky stvořil čert kozu. A povahu měla koza taky čertovskou – byla mlsná, ztřeštěná a zlostná jako čertisko.

Milý čert ji obcházel ze všech stran, prohlížel si, co to udělal, a viděl, že se mu ovečka nepodařila, jak by měla být. Škrábal se mezi rohama a povídal si: Ech, to nevadí, aspoň poznám, které jsou moje!

Nadělal si jich celé stádo a na druhý den je vyhnal na pastvu. Protože chtěl, aby co nejdřív ztloustly, honil je po kopci z místa na místo za nejpěknější trávou. Tak je zkazil, a proto z koz nikdy nebude takové pěkné stádo jako z ovcí. Ovce se pasou hlavami vedle sebe a hezky bok po boku, ale kozy se rozlezou po celém pastvisku a sežerou kdeco.“ 

Tato pohádka nám nejen vypráví příběh, ale také nás seznámí s životem na Valašsku, jaký býval dříve, za starých časů. Pan profesor v sobě etnografa rozhodně nezapřel.

Zvu vás do pohádky o čertech a dobrých lidech - bez rozdílu věku. Zapomeňte na všechno zlé ... a držte palce těm spravedlivým, slušným a láskyplným lidem. Přeci - nejenom v pohádkách-, vítězí nad zlem, i s čertem v patách.