Studenti si stěžují, že nemají ideály a že nemají za co bojovat. Zřejmě mají vlčí mlhu, protože kam oko dohlédne, všude je za co vzít. A nebo se mýlím? Česká elektronická knihovna http://www.ceska-poezie.cz/cek/?mes=U%C5%BEivatel%26nbsp%3Bp%C5%99ihl%C3%A1%C5%A1en
A co básník? .... za tradicí české literatury
Generace moderní české literatury, která se zrodila na prahu 19. století, byla mladá. Čekaly na ni dvě světové, překvapivě kruté války, které odstřihly civilizovaný svět od iluzí. Další, válečná a poválečná generace šla za ideálem míru, zbavení světa chudoby a nastolení rovnosti mezi lidmi. Když se podíváme zpět na českou tvorbu, jsou v ní vepsány dějiny malého národa, úpřimně a citově zabarvené. A poezie tak hluboce s smutně milostná, až bere dech. Až se podíváte na link v perexu, zjistíte, kolik bylo autorům let, když začínali a kolika roků se dožili. Žijeme v době, která nebrání nikomu, aby o ní svědčil písní, básní, povídkou, románem. A přesto je málo, tak málo těch, kteří by dokázali dát dohromady autory a vytvořit nový literární směr, do kterého budou zapojovat další a další autory, aby po dlouhé době vnitřních nejistot obnovili krásnou českou tradici literární tvorby a pustili se do její propagace. Nemyslím si, že psát angažovanou poezii nebo milostnou poezii je něco zastaralého, co by vzbuzovalo v lidech neblahé vzpomínky na léta poloviny 20. století. Sociální téma je vděčným a věčným tématem, stejně jako milostná a romantická poezie, opěvující lásku samu, nacházení jejích odstínů a nových podob. A jestli se to myslí s navázáním na tradice vážně, pak to je jedna z věcí, která si zaslouží podporu. Psát dobré básně je svým způsobem vnitřní utrpení a vykřesat tu jiskřičku, z které vyletí plamen touhy, je opravdu těžké. Zaklít do veršů krásu, něhu, bolest i štěstí jednoho okamžiku, je terapie nejen pro autora, ale i pro ty, kteří tu báseň budou číst. Na tom sice nikdo nezbohatne v penězích, ale objeví možná v sobě cestu k objevování krásy, lásky, harmonie a lidí, kteří za to stojí, aby měli v rukou kvalitní českou literaturu, jak tomu bylo v minulosti. A to stojí za tu námahu ...
Česká hudební tvorba
Velmi dlouho jsem neslyšela v rádiu píseň, která by mne chytla. Písničkáři a skladatelé vážné hudby, kteří by dokázali napsat dobrou hudbu, inspirovanou opravdu kvalitní českou tradicí, jsou někde schovaní nebo si hrají za tichých nocí někde v podkroví. Je sice krásné poslouchat naše klasiky, ale jistě by byl šok, kdyby se na Pražském jaru objevil mladý hudební skladatel, který by si sedl za klavír a spustil takový koncert, že lidem, kteří sedí v hledišti ve svých róbách, vypadnou programy z rukou. Kolik bylo Mozartovi, Beethovenovi, Smetanovi a jiným slavným skladatelům, když začínali? Jistě, že i tradice české komorní hudby potřebuje nový směr, nový začátek a to jistě přivábí na koncerty i mladé lidi, kteří dosud neměli chuť poslouchat stále dokola to samé a od komorní hudby se odtáhli. Myslím, že by bylo docela - in pořádně provětrat koncertní sály a nakonec zvednout aplaudující lidi z křesel. A to nemusí být jen sen.
Ne, prosím, nehubujte mi, že tu vytahuji záležitosti, které představují ohromnou dřinu, za kterou vás zpočátku lidi umlátí šesťáky a kritici budou psát sloupky, až budete hořce plakat nad nevděkem lidstva a možná, že někdo z vás i rozbije zlostí svůj hudební nástroj. Ale jedno je jisté - opouští nás jeden umělec za druhým a za ním zůstává ticho a prázdnota. Nikdo nepíše divadelní hry, na které budou lidi rádi chodit a které v nich zanechají zasloužený umělecký zážitek. A místo koukání na hloupé a bezduché seriály budou lidé naplňovat divadla a sály, stát fronty před knihkupectvími a čekat, až odemknou dveře, aby si pak odnesli do svých domovů právě tu vaši knížku, v které jste zanechali srdce i kus své duše. Tento národ si to zaslouží. Protože má takovou tradici!
A pak není za co bojovat! Za kvalitní a krásnou českou kulturu, kterou tolik potřebujeme, aby společnost neklesala na mysli a neztrácela city i svou duši.
