Kdo zkoumá minulost, buduje budoucnost. Tak se praví v jednom pořekadle. A já jsem o tom přemýšlela na mé včerejší mrazivé cestě do Prahy. V rádiu mluvili o situaci v syrském Homsu, který dobře znám. Je mi to velmi líto. Pak cosi o politice, a já měla před zkouškou z dějin. Trochu jsem se bála, pan profesor je dost přísný. Pořád jsem měla pocit, že mi vypadávají z paměti drobnosti, a to mě dělá dost nervózní, protože vím, z každodenní praxe, jak ty drobnosti jsou někdy hodně důležité. A jak rozhodují ...
Evropa je nejlepší místo pro život ...
Když hledáme zdroje pro život moderní společnosti, kulturní a politické zázemí pro další nosné teze, pak se, bohužel, nedíváme dozadu, ale kolem sebe. Je to pohodlnější, než zkoumat řady a řady spisů, které svým myšlenkovým potencionálem překročily Rubikon své doby. Jejich autoři, často tváří v tvář násilí, válkám a destrukcím, vyslovovali do budoucnosti myšlenky, které by ještě dnes, kdybychom se od nich kulturně trochu nedistancovali, nám měly co říci. Hluboký a rázný odklon od minulosti nám uškodil v přítomnosti. Je škoda, že do budoucnosti nemáme co nabídnout. A to ani pro individuální, ani skupinový a společenský život.
Světská a duchovní moc: konfrontace pro svobodu
Milánský edikt, vydaný císařem Konstantinem ve 4. století našeho letopočtu, předznamenal dvě skutečnosti. Jednak uzákonil křesťanství, a tím ho upřednostnil před polyteismem, a jednak, což bylo zřejmě pro budoucnost rozhodující i osudové, spojil císařskou moc s mocí duchovní. A tím předznamenal další a dlouhodobý vývoj dějin, naplněný nejen boji o vliv v Evropě, ale také formováním moci jako takové. A v čele staré Evropy, kromě neúspěšných a slabých adeptů, byli lidé, kteří rozhodně hluboce ovlivnili nejen svou přítomnost, ale také budoucnost. A jak víme dnes z historie, byla to řada dalších a dalších lidí nejrůznějšího lidského charakteru, nejrůznějších osobních sklonů a také vizí. Tyto dějiny moci a vládnutí byly však poznamenány i krutostí, zločinem, zbytečnými obětmi, sobectvím, egocentrismem jednotlivců - ale přesto je nelze vymazat, natož za nimi udělat tlustou čáru. Protože z prvotního zdroje, z kterého vzešly, se stále objevují, v našem přemítání, úvahy o smyslu života, o koncepci státu, o směřování politiky a vládnutí, o lidském a společenském potenciálu, který je nutný udržet, ať se to komukoliv líbí nebo nelíbí. Protože Evropa je tak historicky nastavená a dějiny v nejširším slova smyslu nelze prostě zapudit, smazat, ztrestat, zmuchlat a vyhodit. Copak se ani v dnešní době neobjevují stále tytéž motivy, které čas od času způsobují destabilitu, jakési intelektuální vzduchoprázdno, v němž se pohybují lidé, snažící se o bourání hranic etiky, politiky, práva a společenských hranic - odkud - pokud? Lidé přemýšlí: co je lepší? Demokracie nebo totalita? Vláda lidu, lidem a pro lid, či totalitární systém, který ty hranice - odkud - pokud stanoví jasně a zřetelně i pro ty, kteří takový způsob vládnutí nechtějí uznávat?
Zdroje inspirací se vypotřebovávají
Finální státy v Evropě, jak je vnímáme dnes, vzešly historicky spíš z konfrontace než ze spolupráce, která stála mnoho lidských životů, utrpení a strádání. Nyní se snaží spolupracovat. Vytvářet větší ekonomické celky, získat soběstačnost a vyváženost vůči okolnímu světu. Může evropský člověk odmítnout Evropu jako takovou? Může zavřít oči před jejími přirozenými základy? Může zahodit minulost, zapomenout na společenský a politický vývoj, který dostal jednotlivé evropské společnosti tam, kde nyní jsou a z čeho vzešly? Samozřejmě, že svět byl, je a bude stále na prahu ohrožení. A to může znamenat nejen nedostatek životně nutných zdrojů, ale také zbourání všech etických, právních, ekonomických, duchovních, filozofických tezí. A ze zbytků nemůže čerpat další generace. Nepostaví nové zdroje pro vybudování základů pro konkurenceschopnou a perspektivní společnost, která by byla schopná vybudovat moderní stát, jež obstojí mezi ostatními v dobách dobrých a zlých.
Myslím, že se dohadovat o maličkostech a řešit zástupné problémy je časově nerentabilní. Je nutné se zamyslet nad blízkou budoucností. Ta na nás doléhá stále tíživěji v souvislosti s celosvětovou situací. Snažme se sáhnout do minulosti a nacházet odpovědi na své naléhavé otázky: jak dál, abychom překonali bez osobních i celkových ztrát krize, které světem zmítají? A je jedno, zda je to od našich hranic daleko nebo blízko.
