Nabušit jsem se musel před třiceti lety nepravidelná slovesa. Zadařilo se. Jinak mi někdy unikl smysl některých slov, např. při časování. To jsem nedal, asi chyba v učitelce. Ale před 10 roky jsem vycestoval a během pár týdnů jsem byl v obraze a pak už jen rozšiřoval slovní zásobu mluvením. Co jsem nebyl štonc si zapamatovat, jsem si napsal do malého deníčku - slovníčku. Popsal jsem asi 2 stránky a odložil ho, šlo to samo.

To je zbytečné složité, když stačí vzít slovník a dát si ho každý večer pod polštář .)

Systém bušení se slovíček je úplně, ale úplně špatně, protože pak stejně nevíte, co s nimi!

Když jste se jako mrně učila česky, taky jste se žádná slovíčka nebušila. Učte se celé věty, tj. ta slovíčka v patřičné vazbě.

Přečtěte si větu, pomocí toho slovníčku si ji jen přeložte, ať víte co znamená a pak si tu větu opakujte z paměti tak dloho, až ji říkáte plynule bez námahy. A hlavně si ji představujte, co znamená!!! Např. když říkáte třeba "Die Wiese ist grun" tak musíte vidět nejen tu zelenou plochu, ale i kytky a motýly.

To jsou mé dlouholeté zkušenosti, ale nenutím!

zjistila jsem, že pokud se slovíčka učím z cizojazyčno-české části slovníku, vybavují se mi spíše při překladu z cizího jazyka do češtiny, ale nikoliv opačně (takže mám problém s převodem z češtiny do cizího jazyka). Opačně to funguje podobně.

Zcela s Vámi souhlasím, že je dobré si vizuálně představit, co to slovíčko znamená (ovšem se slovesy bývá potíž, zejména mají-li více významů, často diametrálně odlišných od českých - cizinci někdy myslívají trošku jinak).

A samozřejmě skutečně pomáhá to čtení textů, jak uvádí pan Řeháček, poslouchání písní, zpráv, atd...

Když jsem se v mládí učil anglinu, tak jsem to taky s těma kartičkama zkoušel, ale prostě mi to nepomáhalo. Já potřebuju to slovo vidět v kontextu, abych si ho zapamatoval. Takže doporučuju číst co to jde. Nejdřív články v učebnici (kde jsou pouze známá slovíčka), pak takové ty zjednodušené texty (kde jsou těžká slovíčka potlačena), no a co nejdřív texty v originále.

S těma kartičkama mi to přijde jako házení hrachu na stěnu. I když ho na ni hodíte stokrát, nic nevzklíčí. Zato když ho jednou mrsknete do vlahé ornice, tak se začnou dít věci. No a ten kontext právě představuje tu ornici.

Ale chápu, že každý máme tu hlavu nastavenou jinak...

Souhlasím, je to tak!

Slovíčka si nejlépe zapamatuji, když je skutečně použiji (byť by to zpočátku bylo s nápovědou - slovník, lektor, kamarád...). Samotné mechanické memorování je k ničemu.