Jsou tři hodiny ráno sobota 12. března 2016 a je nejvyšší čas vstát a připravit se na cestu. Cílem je Kongresové centrum až v Praze. Spěchám.
Oblékám si BÍLÉ nové rifle, abych byla za frajerku. Včera jsem je bělila a vypadají úžasně. K tomu černou ručně malovanou kalenu, od mé kamarádky. Už je tu pro mě auto s kolegy, kteří se na konferenci INSPO také přihlásili.
Proč ten úvod? Pochopíte záhy.
Cesta nám utíká. Řešíme, že kamarád vozíčkář měl jet vlakem s doprovodem z Brna. Doprovod 15 minut před odjezdem vlaku volal, že nenastartoval auto, tudíž vlak nestíhá. Nevadí, sehnali jsme náhradu. A Milan na vozíčku, 5 minut před odjezdem vlaku telefonoval, že tramvaj měla havárku, že stojí v koloně. Vše se nakonec vyřešilo a hoši odjeli pozdějším vlakem.
Uf… ale byly to nervy.
Přijeli jsme ke Kongresovému centru. Na parkoviště nás nechtěli pustit, protože tam prý probíhá policejní akce. Měli jsme zaparkovat v podzemních garážích.
Jenže někde nastala chyba.
Závory nás dovnitř sice pustily, ale místa byla rezervovaná pro klienty Kasina. Proto jsme chtěli rychle vyjet ven, ale to nás nepustilo. Volali jsme na vrátnici a jiný zaměstnanec parkoviště se divil, co že tam děláme. Protože vystavovatelé na INSPU přece parkují klasicky nahoře a parkovišti.
Vše dobře dopadlo a my konečně parkujeme a jdeme dovnitř.
Tak to už jsme se smáli a čekali na situaci – jak se říká Do třetice všeho dobrého, či zlého. To že se to TŘETÍ bude týkat přímo mě, jsem netušila.
Začali jsme chystat stánek. Vybalovali a zapojovali počítače, tiskárny a veškerou techniku. Mezitím kolegyně, z dobré vůle, na stůl položila mezi kabely sklenici a v ní pomerančový džus.
Špatné místo? Nepochybně! Druhá kolegyně zatáhla za kabel od tiskárny, ten podebral sklenici s nápojem žluté barvy a ta, jak jinak, mi krásně přistála v klíně, na bílých riflích. Začala jsem cítit, jak džus prosakuje na kůži. Bylo to nepříjemné, trapné. Mě nenapadlo nic jiného, než se začít smát… nebyla jsem schopna v tom záchvatu slova.
Můj kolega neváhal a hned mi říkal: „Leni stoupni…“ No a fotil a natáčel mě ze všech stran. Dobrák!?! To, že mě ani jednou nevyfotil před tím…ccc no to pardon.
No ale co dál? Kolegyně, která mě polila, vykřikla hrůzou a dodala: „Ježíši, v tom nemůžeš jít přebírat cenu“. Já vám to neřekla? Mám tu převzít cenu za reportáž v literární soutěži. O to je to vše pikantnější.
A už mne táhne do auta.
Po cestě, která trvala neuvěřitelně dlouho, jsem byla středem pozornosti. Zepředu moje již žluté rifle vypadaly, jako kdybych neudržela moč a zezadu jako bych neudržela stolici.
To, že jsem před budovou potkala asi 15 mladých policajtů, kteří po mně pokukovali, bylo minimum možných důsledků. No nechci si ani představit co si mysleli. To byla situace hahaha
Jsme neznalé Prahy a nevíme kam jet.
Opět mi pomohla moje asistivní pomůcka a to tracker.
Ten má v sobě nejen nouzové tlačítko, bezobslužný telefon a náklonové čidlo, ale také GPS zařízení na určení polohy. Zmáčkla jsem nouzové tlačítko a ozval se mi dispečer a nabízel mi pomoc. Po vysvětlení situace, nás navedl do nejbližšího obchodního centra, kde jsme koupily rifle. Cenu, která byla opravdu veliká, jsem neřešila. Tu jsem rozdýchávala až doma. Byla jsem ráda, že mi padly první kalhoty a nemusela se soukat opět do těch politých.
Na záchodcích v centru jsme vypraly halenu, která byla černá, a fleky na ní vidět nebyly. Stačilo odstranit kousky pomeranče. Malichernost hahaha.
Ocenění, za krásné druhé místo, již důstojně přebírám v nových, tentokrát černých riflích.
Domů si odvážím jak nové rifle, cenu ze soutěže, spoustu zážitků se setkáními s lidmi a taky trochu únavu a hlavně spoustu vzpomínek.
Lenka Ševčíková
P.S. Máme důkaz :-) Lenka v bílém chystá stánek:
