Vyhrajte román Brigita Hany Rebeky Šiander

Hana Rebeka Šiander je dalším z dlouhé řady blogerů, kteří vydali knihu. Román o stárnoucí ženě s názvem Brigita se vydal na pulty knihkupectví před několika týdny a slaví prodejní úspěchy.

Obálka knihyiDNES.cz, Deus

Hlavní hrdinka románu má za sebou prvních pár měsíců života v penzi a zjišťuje, že vše je jinak, než si představovala. Dostává se do krize a musí ji řešit.

"Musím říci, že moje hrdinka se s tím (i s předsudky, které jsou spjaté se stářím, láskou, prací, sexem…) vypořádá se ctí," říká o své hrdince autorka a dodává, že čtenář může očekávat happy end.

Hana Rebeka Šiander svůj první román začala psát ve dvanácti letech, tehdy šlo ale jen o nedokončený pokus. "Psala jsem ho psacím perem do zvláštního sešitu. Nicméně s odstupem času se mi to přestalo líbit a já jsem započatý, leč nikdy nedokončený román, vyhodila" vzpomíná.

O knihu Brigita si zahrajte zde.

Dnes píše pravidelně blogy, za sebou má moderátorské působení v rádiu Blaník (tehdy ještě pod názvem Rádio O.K.), psala do deníku AHA a server Euro Online. Vyzkoušela si i stáž v České televizi (ČT24).

A proč píše?

"Snažím se psát o světě, ve kterém bych si přála žít a který je mi svým způsobem blízký. Ale jak už to chodí, často se na naší životní cestě objeví negativní okolnosti či lidé, se kterými se musíme vyrovnat, často bojovat a téměř vždy se snažíme porozumět, proč se tak děje."

Román vydalo nakladatelství Deus, mediální podporu poskytuje iDNES.cz.

	blog autorkyosobní web.

***

Jakým způsobem autorka píše, si můžete přečíst v ukázce z první kapitoly:

Brigita se dívala na sebe do velkého zrcadla v koupelně. Nejprve neviděla nic, protože sklo bylo orosené párou po dlouhé, horké koupeli.

Toho dne dopoledne zůstala ve vaně déle než obvykle a přemýšlela. Když bříška prstů na rukou i nohou byla celá zvrásněná od vody, osprchovala se a vystoupila z vany. Naproti umyvadlu viselo velké zrcadlo, ve kterém se pomalu začal rýsovat obrys její nahé postavy.

Jak tam tak stála a čekala, začala uvažovat.

Co vlastně uvidím? Budu se ještě sama sobě líbit?

Nevěděla, neznala odpovědi. Bylo to už velmi dávno, kdy si sama sebe prohlížela v zrcadle. Snažila si vzpomenout, kdy to bylo. Nedívala se na sebe do zrcadel záměrně už celou věčnost. Věděla, že to souviselo s jejím rozhodnutím v daleké minulosti. Zvyk zachovávala už tak dlouho, že si ihned nevybavila jeho příčinu. Snažila se vzpomenout si na impuls, který ji k takovému rozhodnutí vedl. Nedařilo se jí to! A přesto usilovně přemýšlela, jako kdyby to bylo pro tuto chvíli to nejdůležitější, co musela vědět.

Odpověď, kterou ukrývala hluboko ve svém srdci, sama před sebou i před ostatními, se jí pomalu začala vybavovat.

Byl tehdy večer a ona se chystala na slavnostní večeři s manželem do společnosti. Čekala je oslava výročí jejich svatby a ona si přála, aby ten večer byl výjimečný. Její manžel se zdržel v práci a ona ho chtěla překvapit, až přijde domů. Děti zůstaly u babičky, aby měla čas jen pro sebe. Dávala si záležet. Dlouho se koupala, tělo ošetřila pěstícími krémy, navoněla se drahým parfémem, který jí daroval manžel s láskou k vánocům. Když byla oblečená do nových šatů, které si koupila za ušetřené bony v Tuzexu, stála před velkým zrcadlem v ložnici. Dívala se na sebe, měla pocit, že je stále krásná, ne už sice tak mladá, ale žena v nejlepších letech. A snad i trošku přitažlivá. To  ale ještě nevěděla, jak ten večer skončí.

Světle modré kachličky, které Brigitu studily do nohou, ji vrátily zpět do reality. Rychle zamrkala očima, aby zahnala slzy v očích a přinutila se soustředit na přítomnost. Stála před zrcadlem v koupelně a dívala se na sebe. Zrcadlo bylo ještě v rozích lehce orosené, ale svou postavu už viděla velmi dobře.

Uběhlo asi dvacet let od oné nešťastné události. Letos jí bylo šedesát.

Zrcadlo, které nezná slitování, jí nemilosrdně odkrývalo pravdu. Vůbec se jí nelíbilo, co vidí.

Především ty vlasy!

Prošedivělé, polodlouhé, beztvaré a mokré. Z konečků jí kapala voda na podlahu. Tvář byla poseta vráskami, některé byly hluboké a dalo se z nich vyčíst, že její život nebyl lehký. Celkově ztrhané rysy dodávaly bledé tváři na výrazu. Oči v nepříliš dobrém světle měly nepopsatelnou nevýraznou barvy. Její pohled byl bez života, smutný a utrápený. Kůže na těle suchá a vrásčitá. Ani její váha nebyla původní.

Za každý rok jedno kilo navíc?

Nevěděla přesně, ale tak nějak to muselo být. Už dlouho se nevážila, neměla odvahu si stoupnout na váhu, podívat se na cifru, kam se vyhoupne ručička váhy. Bála se přiznat si pravdu.

Jak tam tak stála a dívala se na sebe, začala uvažovat, jestli má její život nějaký smysl. Děti odrostly a měly svůj vlastní život, manžel ji opustil stejně jako jejich společní přátelé. Zůstalo jí jen pár známých, kteří se při setkání zdvořile ptali, jak se jí daří. Rekapitulovala. Měla dojem, že boj zvaný život, prohrála.

Z věšáčku si vzala ručník a nedbale se osušila. Pomalu se odvrátila od zrcadla a nahá vyšla z koupelny. Její byt byl žalostně prázdný, smutný a bez života zrovna jako ona. Strach či obava, že ji někdo zahlédne nahou, mít nemusela. Už dávno ji nikdo nenavštívil. Prošla až do ložnice, otevřela starou dřevěnou skříň a začala se oblékat. Vzala do ruky první kus nějakého oblečení a oblékla si ho. Bylo jí všechno jedno.

Oblékala se pomalu, jako ve snách. Spěchat ostatně nebylo kam. Posledních pár měsíců přemýšlela, jaký má její život smysl. Byla v důchodu. A to už člověk nemusí nic, nespěchá nikam, celé dny má jen pro sebe. Brigita si uměla představit, že pro některé lidi to je výhra, ale pro ni? Zatím se s tím nedokázala vyrovnat. Připadala si k ničemu. Nikdo ji už nepotřeboval, nehledal, nechtěl.

Z ložnice zamířila do tmavé chodby vedoucí do kuchyně. Na stěnách viselo několik perokreseb, smutné krajiny od bezejmenných autorů. Na studené dlažbě byl za ta léta prošlapaný perský koberec a v rohu v hliněné váze pár uschlých bodláků. U dveří stálo několik párů bot, které nosila stále dokola.

Tradičním rituálem byla pro Brigitu snídaně. Vyndala čtvrtku chleba z chlebníku a na ručním kráječi si ukrojila krajíc. Přitom uvažovala, jak vlastně prožila celý svůj život.

Od dětství si přála, aby mohla pomáhat ostatním. Proto se také rozhodla, že bude zdravotní sestrou. Točila se kolem lidí téměř čtyřicet let. Poradit, pomoci, ustrojit nemocné, obvázat rány, připravit injekce a správné léky. Bavilo ji to a brala svoji práci jako poslání.

Doma se s jistou samozřejmostí starala o manžela a dvě děti. Připravit snídani, vzbudit malé děti, obléknout je a odvést do jeslí nebo do školky, přilítnout z práce, vyzvednout děti ze školy, nakoupit, udělat domácí úkoly, uvařit večeři, vyprat, vyžehlit, umýt nádobí po večeři, být tu pro manžela, občas si vyjít do společnosti na koncert nebo navštívit přátele. Kolotoč, který nikdy nekončil. Pro sebe měla čas jen výjimečně. Tehdy ale měla pocit, že to tak má být.

Jak by to mělo být jinak?

Nestěžovala si, jako ona žila v té době většina žen, které znala.

Na talíř si připravila ke snídani chléb s máslem, sýrem a šunkou a k tomu jako obvykle  černé kafe s mlékem. Hlavně hodně cukru!

Neměla bych omezit tuky a konečně začít hubnout? napadlo Brigitu.

Ale jak rychle se nápad zrodil, tak rychle ho zaplašila. Na dietu bude ještě času dost!

Teď si potřebovala ujasnit, co bude dělat po zbytek svého života. Snídala, a ani ta snídaně jí nechutnala. Nebavilo ji nic. Pomalu docházela k závěru, že její život potřebuje nějakou změnu. Každé ráno se probouzet a nevědět, proč vlastně vstávat, bezcílně promrhat den a těšit se na večer, že je trápení konec, ji ubíjelo víc než cokoliv jiného. Chtělo to změnu! A ne jen tak nějakou, ale přímo radikální!

***

-red-