Vyhrajte novou knihu Rudolfa Havlíka

Spisovatel, bloger a filmový režisér Rudolf Havlík právě vydal další knihu blogů s krátkým názvem Nebe. Můžete ji vyhrát, když správně odpovíte na tři soutěžní otázky.

Blogerskou stálici Rudolfa Havlíka patrně není třeba příliš představovat. Představme si ale jeho novou knihu s příznačným názvem Nebe. Stejně jako jeho předchozí tři knihy, i tato publikace vychází z blogů a obsahuje i samostatné povídky z cest po celém světě.

Pro Rudolfa Havlíka je tato kniha srdcovou záležitostí. Sám o ní říká, že bude zřejmě posledním výběrem povídek a obsahuje texty, které jsou mu velice blízké a události, které hodně změnily jeho život.

Knihu Nebe můžete vyhrát v této soutěži.

Stejně jako většina jeho knih obsahuje i tato něco navíc.  V knize lze najít příběhy z Číny a celé Asie, některé humorné, jiné trochu víc k zamyšlení a všechny tak trochu o životě a cestování a problémech a radostech, které z toho plynou.

	svých stránkách.

Nikdo nechce čekat věčně, Rok Draka nebo Transit. Všechny tyto knihy jsou odrazem života Rudy Havlíka, kterého lidé znají více jako spisovatele, ač k psaní nemíval žádný vztah. „Spisovatel byl pro mě vždycky takový ten divný chlap v divném oblečení… Paulo Coelho a tihle dědkové, to prostě nemá náboj. Takže motivace v tomhle směru nebyla žádná.“ okomentoval svoje psaní v rozhovoru pro Xman iDNES.cz. S redakcí Xman iDNES.cz také rok spolupracoval.

Od psaní knih a blogů si „odskočil“ také k natáčení filmu. Jmenuje se Zejtra napořád a podle Havlíka to je road movie po vlastním životě někoho, kdo je mu velmi, velmi podobný. V kinech by měl být možná už letos.

V současné době Havlík připravuje další filmový zářez, tentokrát zabrousí do zcela odlišného světa, totiž do světa pohádek. V plánu je česká pohádka, natočena „postaru“, ale ve stylu Rudolfa Havlíka.

*

Ukázka z knihy Nebe, o kterou můžete soutěžit:

Vždycky je noc. Vypotácel jsem se před letištní terminál v Bombaji. Mozek mi říká, že mám spát. Je noc. Tělo se mi snaží naznačit, že ten úhoř v zelený omáčce na palubě Turkish nebyla dobrá volba. Odkutálel jsem se hlouběji do stínu parkoviště  a handluju chvíli s řidiči rikš. „Cože? Nejsem Clint Eastwood!“ Ind, který by klidně mohl prodávat bony pokrčil rameny. „Tak to budeš muset jít pěšky.“ Dokonalé zhodnocení reality. Mám hlad, ale když si představím úhoře, nebudu mít chuť k jídlu ještě dva dny. O starost méně. Vykročil jsem loudavě do tmy. Na Domestic terminal trefím i poslepu a za rohem prodává jeden cigoš indický cigára v udírně na krysy.

Je zase noc. A v noci Indové dělají důležité věci. Jeden z nich zaparkoval džíp asi dva metry od mého hotelového okna a rozhodl se, že si opraví klakson. Před hodinou jsem se posadil na postel a kroutím palci u nohou, potom jsem se svalil na bok a po třiceti hodinách usnul. A právě tehdy si Ind sedl za volant.

„Hůůůůůůůůůůůůůůůů. Tydlitydli, hůůůůůůůů!!!“

Rozběhl jsem se ve spánku, protože tak to lidé při apokalypse dělají, narazil vší silou hlavou do pelesti a zřítil jsem se zpátky na postel. „Grmpff…“ Postavil jsem se do zbořené kompozice a přivlekl se k oknu. „Jsi blázen?“ Ind se lekl, protože na něj vykoukla chlupatá, nahatá a rozezlená příšera. „Ono to je rozbitý…“ Opřel jsem se o parapet. „Jo? Vždyť to funguje docela dobře ne?“

Ind se podrbal v kníru. „Hm, to je fakt.“ Jak zabít člověka, který vám věnuje tak odzbrojující pohled.

Továrny na barvení látek jsou v Indii zavřené. Pořád. Už tři měsíce. Zapříčinilo to zvýšený pohyb vystresovaných Evropanů, kteří běhají od ničeho k ničemu. Já strávil celý den na venkově. V místě, které na mapě nenajdete. Jméno vesnice je tak složité, že by z toho měli maďaři radost. Tady se na ekologii nehraje. Nehraje se na ní nikde, ale je před volbama. Podobná šaškárna jako u nás, jen se u toho člověk víc nasměje. Obešel jsem z nudy továrnu, abych viděl, kam vytéká ta smradlavá břečka. K sousedům do obýváku. A nezdá se, že by to někoho nějak stresovalo. Aspoň se nemusí zdržovat s vybíráním barvy podlahy. Mají každý den jinou. Je noc a já stojím na střeše železobetonové budovy a dívám se do ulic, ve kterých hoří ohně. Ind, který se brodil po pás s bidlem v nádržích na bělení látky si už dávno odešel oloupat strupy z obličeje a já se vyspím až k ránu. Pokud někdo nebude ladit klakson.

Nikoho doopravdy nezajímá, jak všechny tyhle hadry vznikají. Všechny tyhle ligy na ochranu všeho jsou jenom taková podivná legrace. Všechno drží v rukou politická moc a dohody, které nikdo nezná. Sem tam prosákne nějaký nesmysl do médií, stejně jako tahle sračka do spodních vod. Všichni jsou z toho zhnusení a tím to skončí. A tady? Všechno jede dál. Odolné proti lidem z budoucnosti jako jsem já. Zjevení, která se jednou za rok objeví, sežerou pár placek, poplácají lidi po zádech, podělají záchod a zmizí do nebe na okřídleném ptáku. Indům smrad a špína nevadí. Žijí v ní. Rochní se v ní jako prasata ve šrotu. Je to pro ně denní chleba. Je pět ráno. Dnes už spát nepůjdu.

-red-

Mediální podpora Blog iDNES.cz