Vyhrajte knihu Postřehy teplákové bohyně z pera Zuzany Hubeňákové

Pokud máte rádi fejetony Zuzany Hubeňákové, zbystřete. Právě vychází její nová kniha, která vám rozhodně vžene úsměv do tváře a je možné, že i chuť do života.

Když se před necelými čtyřmi roky objevil na blozích iDNES.cz první text Zuzany Hubeňákové, pravděpodobně ani sama autorka netušila, jak moc se o několik let později její autorské portfolio rozšíří a jak velkého úspěchu se svými texty dosáhne.

Pověstné „zlaté mety“ dosáhla už v roce 2014, kdy se stala Blogerkou roku. Nezůstala ale jenom u publikování v rámci blogu, svoji kůži nastavila čtenářům i na knižním trhu. Poprvé v roce 2015, kdy spatřil světlo světa soubor fejetonů Vstupte bez klepání, který vydalo nakladatelství Euromedia Group. O rok později se spolu s Dominikem Landsmanem autorsky podílela na neméně úspěšné publikaci, která vyšla pod titulem Deníček moderního páru.

U toho se ale Zuzana Hubeňáková nezastavila: uplynul další rok a na knižní trh přicházejí další fejetony, tentokrát s výmluvným titulem Postřehy teplákové bohyně.

Na o něco více než dvou stech stranách najdete nejen texty Zuzany Hubeňákové, ale také ilustrace Michala Neradila, který se ilustrátorsky podílel i na jejím debutovém díle.

OBJEVTE TAJEMSTVÍ TEPLÁKOVÉ BOHYNĚ. ZASOUTĚŽTE SI!

Máte rádi blogy a knížky Zuzany Hubeňákové? O tu nejnovější si můžete zasoutěžit TADY.

A kdo Zuzanu Hubeňákovou zná, toho nemůže překvapit podoba jejího knižního „šatníku“, ve kterém má kromě „Tepláků na ven“ nejen „Tepláky na doma“, ale taky „Tepláky pro každou příležitost“.

Ale dost řečí, vstupte do světa bohyň. Tedy těch teplákových.

Jak jsem se stala teplákovou bohyní„Ta to jednou dotáhne daleko,“ řekla moje babička, když mě pozorovala, jak v extrémně nízkém věku extrémně krásně až ukázkově tahám plastovou kočičku na kolečkách. A měla pravdu. Kočku jsem dotáhla až k sousedům, tam ji ztratila a prořvala dva dny.„Dotáhneš to vysoko,“ upřesnila se slzou v oku směr tahu maminka, když jsem přebírala vysokoškolský diplom. V tu chvíli jsem věděla s omračující jistotou, že mi svět leží u nohou. Za dveřmi bytu jistě netrpělivě přešlapuje má zářná budoucnost.Byla tam! Plaše se krčila v nejvzdálenějším koutku společné chodby. Dost jsem se bála, aby mi ji někdo nevyfouknul, ale zdálo se, že kromě mě nikdo mou zářnou budoucnost tak ostře nevidí. Zvláštní bylo, že nebyla tak krásná nebo nafintěná, jak jsem si kdysi představovala. Spíš než štíhlá byla malinko při těle, měla křivě ostříhanou ofinu a každé ucho jiné, takže zářná byla jedině po přivření obou očí.Ale budoucnost to byla. Hlavně byla moje. Za nějakou dobu jsem si všimla, jak se mi začala měnit před očima. Jako by si pomaličku zvykala. Nejdříve se znepokojeně rozhlížela, pak opatrně opustila kout, přicházela blíž a blíž, nabírala jistotu, až zničehonic stála se sebevědomým úsměvem uprostřed obýváku. V podstatě se z mé zářné budoucnosti na chvilku stala zářná přítomnost. Pár let se přede mnou natřásala ve slušivých šatech. Nechala si dorůst a srovnat ofinu a malinko zhubla. Když tak nad tím přemýšlím, vzhledem k tomu, v jakém koutě začínala, chodila najednou docela s nosem nahoru. Cítila se důležitě, holka jedna oprsklá.Pak se jí ale náhle začalo vzdouvat břicho. S údivem jsem pozorovala, jak se mi před očima mění. Úzké šaty vyměnila za džíny s gumou a široká trička. Začala se při chůzi podivně houpat, dočista jako kachna. Ačkoliv nebyla krásná podle klasických měřítek krásy, a navíc teď prudce měnila tvar, vyzařovalo z ní něco jiného, nepopsatelného. Vypadala šťastná a spokojená.Nechápu tedy, proč když se dítě narodilo, vrazila mi je do rukou, řekla jen něco jako: „Sorry, tohle bude asi tvoje,“ a kamsi zmizela.Vím, kde je, krčí se ve skříni schovaná za sezónním oblečením (konkrétně na sezónu Dostanu se z baráku bez dětí) a čeká, až zase přijde její chvíle.