Pamatujete na soutěž OnaDNES.cz o účast na ženském půlmaratonu v San Franciscu? Blog si kvůli ní založila i Zuzana Součková a začala psát stejně lehce jako běhat. Smyslem pro humor si získala oblibu čtenářů a soutěž vyhrála. Na následném půlmaratonu v San Franciscu sice cílovou pásku neprotrhla jako první, podobné zápletky už mají na starosti v nedalekém Hollywoodu, nicméně se famózně umístila v první polovině startovního pole. Její největší výhra ale tkví v tom, že objevila svůj talent na psaní. Na svém blogu iDNES.cz pokračovala v tréninku a nyní dobíhá svůj první psací maraton - vydává knihu.
Odkdy běháte?
Začala jsem před šesti roky. V té době mé tři děti odrůstaly, odcházely postupně z domova a mně ubývaly mateřské povinnosti. Ještě předtím, než jsem s během začala koketovat, mi vyhřezla meziobratlová ploténka, a byla jsem nucena skončit s aerobicem, kterému jsem problém se zády dávala za vinu.
Začala jsem cvičit jógu. Ale cítila jsem, že je pro mě příliš statická. Chtěla jsem do svého života přidat nějaký rychlejší pohyb. Můj muž je běžec. Běh se v naší rodině vždy vyskytoval, tudíž jsem měla výběr jednoduchý. Muže jsem povýšila na svého trenéra, on si mě celkem dobrovolně vzal na starost. Začali jsme spolu běhat.
Odkdy píšete?
Po závodech jsem pociťovala silnou touhu sdělit své zážitky, pocity a emoce. Občas jsem napsala článek pro nějaký běžecký portál. Něco jsem si psala i pro sebe do šuplíku. No tak dobrá, do PC. Cítila jsem, že bych si chtěla založit svůj blog, kam bych mohla psát, kdykoli přijde nápad.
Všichni, kteří píší, se mnou určitě budou souhlasit, že myšlenka či nápad se musí zachytit hned. V době, kdy jsem se rozhlížela, kde si blog založit, jako na zavolanou přišla výzva OnaDnes.cz: „Pište blog o běhání a můžete vyhrát půlmaraton v San Franciscu.“
Napadlo Vás hned, že máte šanci?
V té době jsem za sebou měla dva zaběhnuté půlmaratony a myšlenka, že bych mohla běžet dokonce v San Franciscu mě nadchla. Nicméně blog jsem si založila bez ambicí na vítězství v soutěži. Mám totiž štěstí v lásce, třicet let s jedním mužem hovoří za své, ale ve hře ne. Byla jsem jen ráda, že mě něco popostrčilo blog si založit a začít psát.
Existují nějaké společné znaky psaní a běhání?
Pro oboje musíte v sobě najít touhu něco dělat, překonat sebe sama. Být aktivní. A obé můžete začít i ve věku, kdy nad vámi už mnozí lámou hůl. Ani k jednomu nepotřebujete speciální vzdělání. A oboje mě naplňuje, dává mému životu nový rozměr a způsobuje, že se nikdy nenudím.
z jejího blogu na iDNES.cz.
Co všechno se dá o běhání napsat?
Ačkoli se může zdát, že běhání je nudná, fádní činnost, jsem schopná psát o něm donekonečna. Každý běh a především každý závod přinese něco, co stojí za to a já se o to chci podělit se svými čtenáři. Nepopisuji trať, vzdálenost ani za kolik. Svěřuji se čtenářům se svými pocity a zážitky, proto jsou mé běžecké blogy úspěšné. Čtenáři-běžci se s nimi dokáží ztotožnit a čtenáři-neběžci si mohou zároveň se mnou užít, jaké to je.
Jaká nejzajímavější běhací story se Vám přihodila?
Každý běh je něčím zajímavý. Někdy je to prostředím, někdy spoluběžci, se kterými se seznámím na trati. Někdy mě zradí tělo. Čtenáře by asi mohlo zajímat a pobavit, že má peristaltika se mnohdy při běhu probudí a já pak jen vyhlížím místo, kde by… to šlo. Nevěřte tomu, že se přitom zrychlí krok. Naopak. Když poroučíte svým střevům, aby udělala krok zpět, není možné běžet. Ovšem nečekejte žádné pikantnosti. Zatím jsem to vždycky zvládla.
Je něco, co jste v běhu nezvládla?
Protože často běhám sama v lese, zažila jsem setkání s divočákem. Byl kousek ode mě, proběhl a zmizel. Sice si mě nevšímal, ale mohu vám říct, že nahnáno jsem měla. Jen jsem se rozhlížela, na který strom vylezu. Vtipné na tom je, že na strom jsem ještě nikdy v životě nelezla. Takže ani nevím, jestli bych to zvládla.
Velký strach jsem též měla, když jsem uprostřed lesa potkala prapodivného chlapa. Jak se tak blížíme k sobě, on strká ruku do náprsní kapsy. „Tak teď mě zastřelí,“ prolítne mi hlavou. Srdce buší až v krku. On vytáhne telefon: „Haló!“
Čím se Vám podařilo soutěž vyhrát?
Možná právě tím, že žádné běžecké téma není pro mě tabu, jak jste se právě dozvěděli. Můj blog měl na OnaDnes.cz vysokou čtenost, což bylo prvním kritériem. Spousta čtenářek se se mnou mohla ztotožnit, a proto mi dávaly hlasy a zvyšovaly moji karmu, která byla druhým kritériem.
Jaké to bylo ve Frisku?
V San Franciscu to bylo naprosto úžasné, přestože mě dostihl jet lag a půlmaraton pak byl hodně těžký. Jsou tam dlouhé, táhlé kopce. Ten nejdelší měl přes tři míle, to je téměř pět kilometrů. Běželo třicet tisíc běžkyň, šlo o charitativní běh. Celý závod měl úžasnou atmosféru. Píšu o tom ve své knize.
Bylo něco, co Vás za oceánem zaskočilo?
Zcela mě dostalo, že na tabuli se jmény běžkyň jsem našla své jméno. Bylo to podle abecedy a já se svým Zuzana jsem byla úplně poslední.
Jak jste se umístila?
Ve své kategorii jsem dosáhla 529. místo z 1542 účastnic. Celkově jsem na 12 300. místě, což považuji za úspěch, protože je to v první polovině závodního pole.
Jak se Vám běžělo?
Pořád jsem si v duchu opakovala: „To není možný, já běžím v San Franciscu!“ Jako bych se bála, že se probudím a sen se rozplyne.
Po návratu jste pokračovala v psaní i mimo soutěž...
Můj blog byl úspěšný a psaní mě, stejně jako předtím běh, naprosto pohltilo. Našla jsem své čtenáře a nechtěla jsem je zklamat.
Jak je pro Vás důležitá okamžitá zpětná vazba od čtenářů?
Právě proto mám ráda blog - odezva je ihned. Vždycky pod nimi najdu příjemnou diskuzi. Mám pocit, jako bychom se s diskutéry a diskutujícími blogery scházeli v kavárně.
Vedla tato zpětná vazba k nějakým novým známostem?
S mnohými čtenáři jsme navázali přátelský virtuální vztah. S některými jsem se poznala i osobně. To je pro mě ohromně důležité a nabíjí mě to pozitivní energií. Tuhle jsem si při půlmaratonu, když jsem měla krizi, křeče a chtěla závod vzdát, ne ně vzpomněla. Když jsem si představila, že bych napsala, jak jsem vzdala závod, raději jsem zatnula zuby. Moji věrní čtenáři mi virtuálně pomohli překonat útrapy.
Když chce bloger vydat knihu, co pro to musí udělat?
Jen tři věci - psát, psát, psát!
Adam El Chaar
