Říká Jana Kolářová, která nejen o rozumu píše společně s Ivanem Pilným v knize Aby vám neuplavalo mejdlo. Přečtěte si dvojrozhovor s oběma autory.
Jana Kolářová s Ivanem Pilným čtou z knihy Aby vám neuplavalo mejdlo na veletrhu Svět knihy Praha 2013.
Jak jste přežili velkou vodu? Neuplavalo vám mejdlo?
JK: Ano i ne. Bydlím na kopci, dole se nám rozbouřil Botič tak, že pronikl do všech zpravodajství, včetně televizních, ale my jsme jako Noemova archa. To však nebránilo spodním vodám, aby se nepřišly podívat do našich garáží, sklepů a výtahových šachet. S vyplavením to ale samozřejmě nic společného nemá.
IP: Bydlím 480 m vysoko, takže mám jen problémy s dopravou do Prahy, prosákly mně stropy u kurtu, mejdlo zůstává na místě.
Knihu Aby vám neuplavalo mejdlo,
která vyšla v nakladatelství Biz Books Albatros Media,
můžet vyhrát zde.
Více o knize se dozvíte zde.
Je tři týdny po křtu knihy. Jak jste s ní spokojeni, teď, s mírným odstupem?
JK: Já jsem spokojená pořád stejně - ano i ne. Za sebe mohu říci, že jsem se snažila, seč mi síly stačily a že pro mě bylo asi nejdůležitější poznání rozdílu mezi blogem na iDnes a fejetonem, postřehem do takovéhle knížky. Co jindy píšu hodinu, to tady klidně čtrnáct dní (ne v kuse, samozřejmě). Ale vždycky člověk ví, že to může napsat líp - i když při korekturách se mi mockrát stalo, že jsem četla větu a říkala si "tady bych pokračovala touhle formulací", a ona tam opravdu byla. Můj vztah ke knížce pak byl úplně stejný jako u našich divadelních DVD - na začátku nadšení, které postupně přechází v pocit "nejradši bych to pustila ze skály, ať to žbluňkne do vody". To mám vždycky. A pak přivezou DVD, v tomto případě knížku, a zase to byl takový zvláštní pocit. Asi určité uspokojení z toho, že jsme si něco vymysleli a teď to tu je. Už jsem to takhle s těmi DVD a dalšími projekty zažila skoro stokrát, tak nemyslím, že by to příště bylo jiné.
Jaké jsou reakce?
IP: Reakcí je zatím málo, na rozdíl od mé minulé knížky o mozku, mejdlo je přece jen spotřební předmět...
Byznysmen a divadelní nakladatelka. Jde to vůbec dohromady? Jak to přišlo, že jste spolu začali psát knížku?
JK: Normálně... Já jsem Ivanovi napsala mail, jestli by se do toho nechtěl pustit a on mi asi za měsíc napsal, že jo. Já jsem ho vnímala už v dobách počátků Microsoftu, často se mi líbily jeho blogy, líbilo se mi, jak působil ve Dni D a taky se mi líbilo, jaké má v televizi hezké modré oči.
IP: Spolupráce není o nálepkách, které nám někdo nalepí, ale o tom, jací jsme. Psát jsem se rozhodl, když Jana souhlasila s rozšířením původního tématu a já si přečetl její texty. Píše dobře a hlavně jinak než já, takže to snad může být i zajímavý kontrast nejen tím, že to píše chlap a ženská.
Psali jste texty originál pro knížku, nebo jste použili některé už zveřejněné blogy?
JK: Všechno fungl nové - samozřejmě někdy s použitím už napsaných myšlenek, protože myšlení má člověk pořád stejné a a za tolik let na blogu už se to muselo projevit.
IP: Některé moje blogy byly inspirací.
Jakým stylem jste pracovali? Scházeli jste se v Kavárně Slavia (kde jinde, ne?), nebo spíš virtuálně po mailech?
JK: Scházeli jsme se v kavárně ve vinohradské tržnici (bývalé), u VŠE anebo u rybníka Hamerák (ten byl teď o povodních taky slavný). Ale ne moc často. Domlouvali jsme si témata, texty jsme ovšem psali každý sám - aby byl znát rozdíl v myšlení a taky to, že to mají muži na světě snazší...
Kdo vymyslel název a proč zrovna tenhle?JK: Ivan - ale pak ho nechtěl a já jsem ten název musela bránit. Já jsem navrhovala "Jak vystoupit ze ždímačky" ve smyslu: točí se to, jste uvnitř a čudlík je venku. Ale to mi neprošlo.
IP: Ano. Ždímačku vymyslela Jana, mně se to nelíbilo a ji oslovilo mejdlo.
Je to dřina psát ve dvou? "Pohádali" jste se občas?
JK: Ne, protože jsme psal každý zvlášť a každý jindy - Ivan už to měl dávno napsané a já jsem se z přemíry zodpovědnosti loudala, abych tam měla aspoň hezkou češtinu, když už nic jiného.
IP: Dřina to není, ale určité zkušenosti jsme asi oba získali, hádám se jen se svojí ženou.
Co jste si naopak jeden nebo druhý prosadili, a nejel přes to vlak?
JK: Nic, všechno šlo v naprosté shodě. Tedy až na ten nesoulad v čase. Běda mně (nemohu napsat "díky mně") se vydání protáhlo o několik měsíců, a to jsem dost obdivovala, že se mnou Ivan nevyběhl. Bez ohledu na to, že se to protáhlo pro to, že jsem chtěla ty texty napsat co nejlepší a rychleji to neumím.
Kterého textu si z knížky ceníte nejvíc.
JK: To nevím... Nejradši mám asi God Save the Queen nebo Ostalgii. Ten první jsem napsala z vnitřní potřeby vlastenectví a ze vzteku z toho, že nám politici to vlastenectví zošklivují. A v tom druhém jsem se pokusila pojmenovat pocit člověka, který prožil dětství a mládí v socialismu, štve ho to (včetně vztahu k Rusům, kterým tu okupaci osmašedesátého roku prostě nikdy neodpustím) a zároveň má k té době přirozenou nostalgii, jakou má každý ke svému dětství a mládí. Spokojená bych byla i s tím, kdyby si některý z politiků přečetl text o modrých parkovacích zónách - aby pak jednotlivé radnice přestaly diskriminovat obyvatele ostatních čtvrtí a neříkaly tomu "řešení problému s parkováním".
IP: To opravdu nechám čtenářům, možná určitou "šťávu" mají naše úvody.
Řekněte každý tři věci, které vás nejvíc štvou v poslední době.
JK: Politici, ale to je setrvalý stav. Kdyby naše politika fungovala jako fungujeme my ostatní, byla by na tom celá země o poznání jinak. Ale to je na dlouhou diskusi...
IP: Nechcete raději tři věci, které mne potěšily? Dvě moje dcery úspěšně končí vysokou školu, jedna v Praze, druhá v Londýně a dělají mi radost. I starší děti mi dělají radost, zbytek bych si nechal pro sebe, jsem sice grafoman ale snad nikoli exhibicionista...
Co vás namíchlo právě dnes?
JK: Politici - opravdu je to setrvalý stav. Králem je ovšem Miloš Zeman. Jeho snaha opanovat co největší část politického hřiště, je někdy legrační. Ale to, co předvedl u korunovačních klenotů, to je tak neuvěřitelné, že o tom snad ani nemá cenu přemýšlet. Když jsem poprvé viděla korunovační klenoty v londýnském Toweru, byla jsem jak u vytržení. My ty naše můžeme vidět jen vzácně (a myslím, že je škoda, že nejsou vystaveny trvale, abychom si je užili, jak si naše vlastenectví žádá) a prezident nemá ani tolik disciplíny, aby jim vzdal hold tím, že tam přijde střízlivý? Strašný...
IP: Dnes přece svítí po dlouhé době sluníčko!
Co vám v poslední době udělalo největší radost kromě vaší společné knihy?
JK: To nemůžu říci, ale byla velká.
IP: Pořád mám co psát a děsně mně baví mozek a jeho trénink. A z věcí kolem? Češi mají spoustu mizerných vlastností, nejhorší je asi závist, ale na druhou stranu si umí dělat legraci i sami ze sebe obohacení slovníku o virózu bylo opravdu povedené a doufám, že když máme za prezidenta, toho koho jsme si zvolili, že po sobě zanechá více takovýchto obohacení českého jazyka.
Ad zdravý rozum, o kterém v knize píšete často – slyší na něj dneska ještě někdo? Funguje tu ještě vůbec?
JK: Zdravý rozum nemůže nefungovat. To by byl nerozum.
IP: V otázce současného fungování zdravého rozumu jsem skeptik a netýká se to jen politiků, třeba přijde nějaký budíček nebo budič.
Co z toho, co vnímají lidé zjednodušeně, vám přijde ve skutečnosti složité?
JK: Ta otázka zní "v čem si připadáte blbější"? Mám jednu celoživotní otázku, ale to asi nikdo nevyřeší - co si mám představit pod tím, že je vesmír nekonečný? Kde je ukotvený, jaké má souřadnice, co je za tím nekonečnem? A co tam bylo před tím a kde je to teď?
IP: Většina věcí je jednoduchá, spíš je potřeba, abychom na to přišli a jednali podle toho.
Konkrétní příklad něčeho, kde stačí prostý selský zdravý rozum, a přitom se z toho dělá komplikovaná, neřešitelná věc.
JK: Všechny předepsané úřední postupy. Včera jsem četla rozhovor se starostou Zálezlic, proč nemají ani po jednácti letech od povodní ochráněnu obec. A když tam říkal, kolik je na to třeba povolení a že jen povolení přeložky něčeho někam (myslím, že telefonního kabelu) má 150 stran, to jsem nemohla pochopit.
IP: Inspiraci najdete ve zprávách nebo v blozích na iDNES.
Ivan Pilný píše: „Normální žebříček hodnot je v troskách“. Jaký je ten normální hodnotový žebříček? Znáte někoho, kdo ho přirozeně žije?
JK: Ta pravidla nejsou složitá. Někdo tomu říká Bůh a někdo svědomí. A úplně nejjednodušeji by se to asi dalo říci: "Co nechceš, aby druzí tobě činili, nečiň ty jim." Já se o to snažím, i u vědomí toho, že ta snaha nemusí stačit.
IP: Zkuste si představit, co bude na vašem náhrobku - prachy, postavení, honičky, nebo kdo jste vlastně byl? Ano pár lidí tak žije a nemusí to být jen totální mimoňi.
Věta Ivana Pilného z textu Nový virus – affluenza: „Tak hodně štěstí a zůstaňme normální“ mi připomněla větu Martina Růžka „Sbohem, všichni moji dobří rodáci. Sbohem a kdybychom se už neviděli, vyplň se, osude." z filmu Všichni dobří rodáci. Z jakého filmu mrazí vás a proč?
JK: Nejsem moc filmový divák, ale i tak by jich bylo víc. Svěrákovy filmy s výjimkou Trháku. Zámek v Čechách (neplést se seriálem Život na zámku, prosím). Saturnin. Mnohé filmy s Meryl Streep nebo Barbrou Streisand. Zajatec 2.avenue s Jackem Lemmonem. Pelíšky. Václav s Ivanem Trojanem - to je fakt génius. Ta odpověď bude vždycky neúplná - nejsem filmový fanoušek, ale pár filmů jsem taky viděla a vzpomenout si na ty nejdůležitější je těžké. Romeo a Julie na konci listopadu s Danou Medřickou a Karlem Högerem. Z toho, co jsme vydali my (i když to nejsou filmy), mě nejvíc mrazilo z Jindřicha IV. s Milošem Kopeckým a ze Slečny Julie s Vilmou Cibulkovou a Jiřím Langmajerem. Ten Jindřich, to byla síla. Pochopila jsem ho až napodruhé, a to si nepřipadám jako úplný duševní bezzemek.
IP: Mně mrazí z lidských příběhů úžasně převedených na plátno, těch moc není.
Na co byste se chtěli toho druhého zeptat?
JK: Kdy půjdeme na to kafe?
IP: Já teď momentálně o Janě nepotřebuji nic vědět a pokud ano, zeptal bych se, s dovolením, přímo jí.
Ivane, na setkání s kým z vašeho oboru byste Janě doporučil jít a proč?
IP: Bill (Gates, pozn.red.) je fajn, dnes i filantrop, ale inspirací pro mne byl spíše Steve Balmer, Mike Kami nebo Benjamin Zander.
Jano, na jaké divadelní představení byste Ivana pozvala a proč?
JK: Na Rozmarné léto u Kašparů v Celetné. To by měli prodávat v lékárně v pilulkách - v podstatě na cokoliv.
Ivan píše: „Velikost daru se neměří tím, kolik dáte, ale tím, kolik vám zbude“. Kolik znáte lidí, kteří se tímto řídí?
JK: Rozumím tomu smyslu, znám spoustu lidí, kteří se tak chovají. Ale víc je pro mě to, když vím, že jsou lidé, kteří mi dají svůj čas a vyslechnou mě, když jim potřebuju něco říci. Anebo chtějí po mně, abych vyslechla já je, když to potřebují. Zkráceně se tomu říká přátelství a důvěra.
IP: Míň než málo.
Jana cituje z jedné forbíny Jana Wericha a Miroslava Horníčka. V jiné říká Miroslav Horníček Strakatý šat dejte mi a volnost pravdu říct…“ Dopovíte?
JK: "... a pročistím skrz naskrz tělo zkaženého světa, bude-li trpělivě brát můj lék. -Mou medicínu. -Můj lék! -Váš lék... -...vaši medicínu." Stejně dobře už umím jen Rychlé šípy. Bez kreslení :-)
IP: Doplňovat velikány si netroufám.
Platí to i dneska? Znáte někoho, kdo se nestydí nosit strakatý šat?
JK: To je na mě moc složitý. Ve stejné předscéně mluví Jan Werich o tom, že je obětí humanistické blbosti. Tak odpusťte oběti technického vzdělání, že to neumí definovat - notabene ve světě, kde máloco je konstantní, neboli neměnné, když už jsme tedy u těch citátů...
IP:Snad občas i já sám...
Jan Dvořák
