Nerad někomu fušuji do řemesla a dělat rozhovor s Davidem Hrbkem je jako operovat chirurga. Následky jsou naštěstí méně fatální. Vznikl rozhovor o rozhovorech s "rozhovorařem", který jich má na kontě více než sto padesát. Rozeného tazatele v sobě nezapřel. V závěru našeho interview mi sám položil trojici otázek a karta se obrátila.
Jakými vlastnostmi by se měl honosit správný "rozhovorař" a jak se do takového stadia správnosti dopracuje?
Důležitá je poctivá příprava. Ke každému hostovi prostuduju spoustu stran různých materiálů, knih, článků, rozhovorů. To se musí vysedět. Důležitá je píle a vytrvalost. Samozřejmě empatie, to asi nemusím dál rozvádět. Ale klíčové jsou improvizace, pohotové reakce a cit pro rytmus večera - správně odhadnout, kdy ještě stojí zato otázkami dál rozvíjet hostovy odpovědi, a kdy už je na místě téma opustit. Pokud se příliš dlouho "točíte" na jednom tématu, ztrácí rozhovor dech a diváci se začínají nudit. U typu tohoto pořadu je prostě temporytmus stejně důležitý jako u divadelní inscenace, mimo jiné i proto talk show nazýváme Scénické rozhovory.
osobní blogHovorech Davida Hrbkadvojrozhovorem s Václavem Havlem a Lou Reedem v roce 2005První dobrápodcast
Asi byste měl umět rozvázat druhému jazyk. Jakými fígly vyslýchaného rozhovoříte, pokud zrovna nemáte po ruce litr vína?
Myslím, že na to fígl není. Pokud se od hosta chcete něco zajímavého dozvědět, musí vám věřit. A důvěra, pokud se neznáte už předem, vzniká a buduje se v průběhu těch devadesáti minut, co spolu sedíte na jevišti před publikem. Jeho důvěra ve vás vyrůstá z poznání, že o něj a jeho odpovědi máte skutečný zájem. A výhodou je pokud si padnete lidsky, pokud mezi vámi funguje chemie, bezprostřední vzájemné napojení. To pak rozhovor jiskří a je to zážitek nejen pro oba, ale také pro publikum.
Občas to chce v zájmu zachování určité linie skočit druhému do řeči. Jak vychytat ten správný moment?
To je vždycky těžké. Když děláte psaný rozhovor, který vzniká mezi čtyřma očima, můžete svého partnera nechat mluvit, jak dlouho chce, pokud tedy máte na interview dost času. Často dojde k tomu, že váš protějšek domluví a nastane ticho, kdy ovšem pozorujete, že o odpovědi ještě přemýšlí. Tam je dobré počkat, neklást další otázku, protože se mi mockrát stalo, že pak dotazovaný řekl třeba něco nového nebo překvapivého, co celé interview posunulo úplně jinam. To u rozhovoru, který se odehrává před publikem, není možné, protože právě tyto momenty pak mohou působit rozpačitě a negativně ovlivnit atmosféru v sále. U talk show, i když nerad používám toto slovní spojení, je dobré, když otázka plynule navazuje na hostovu odpověď. Nicméně občas nechávám ještě hostovi čas, když domluví a já na něm pozoruju, že má tendenci ještě něco říct. Nakonec i ty zámlky dost o vašem protějšku prozradí.
Říká se, že diktafon člověka stejně jako kamera může zablokovat. Spoléhal jste se při rozhovoru někdy jen na svou paměť?
Pokud jste se zpovídaným na jedné vlně, pokud se vám opravdu podaří vytvořit dobrou atmosféru mezi vámi dvěma, pak to není velká překážka. Navíc všichni dobře vědí, že ještě budou mít právo veta při autorizaci, takže diktafon uvolnění nebrání. Pokud navíc děláte rozhovor s někým, kdo je mediálně známý, je na diktafon zvyklý. A v divadle kameru vůbec nevnímají, protože je ve tmě a vzadu za diváky, takže tam nervozita tohoto typu odpadá taky. Co se týká otázek, vždycky je mám po ruce na papíře a občas do něj kouknu. Ale pokud jste dobře připravený a rozhovor se dobře rozjede, mnohdy ho ani nepotřebujete.
Jak dlouho u Vás probíhá studium podkladů a vymýšlení otázek? Jak moc spoléháte na improvizaci?
Příprava zabere asi tak týden, nejintenzivnější jsou poslední dva dny před samotným večerem. Pokud ale ke konkrétnímu hostovi vyšly nějaké knihy nebo je přímo napsal, čtu si v nich třeba už měsíc před pořadem. Improvizovat umím, ale jde mi to jen tehdy, když vím, že se pohybuju na bezpečném území, tudíž když mám hosta dobře nastudovaného a vím, odkud a kam chci rozhovor vést. Improvizace je nutná, bez té není skutečný rozhovor.
Dají se někdy otázky pokládat jen tak z fleku bez znalosti tématu?
Jistě dají. Jsou lidé, kteří toto umění bravurně ovládají a já jim tuto schopnost strašně závidím. Ale sám se takovým situacím vyhýbám. Zvu hosty, kteří mě zajímají, takže se o nich chci dozvědět něco víc ještě předtím, než se s nimi setkám na jevišti. Během přípravy taky téměř vždycky zjistíte, že okruh otázek je stále stejný, že novináři kladou pořád dokola tytéž dotazy. Těch se pak snažím vyvarovat, i když někdy se tomu taky úplně nevyhnu. Většina novinových rozhovorů, která u nás vychází, je ale plytká, velmi povrchní.
Jak je důležitý ten, který pokládá otázky? Do jaké míry může či by měl ovlivnit výslednou podobu článku?
Oba „účastníci“ rozhovoru jsou stejně důležití už jen z toho důvodu, že na dialog je zapotřebí vždycky dvou. Tázající udává směr interview a má velký vliv na to, kolik ze svého protějšku vytáhne nových a zajímavých informací či přiznání. Nejkvalitnější rozhovory jsou ty, během nichž zpovídaný vysloví a zformuluje něco, co do té doby úplně přesně nevěděl, jen to třeba tušil. A vy ho svými otázkami dostrkáte k zajímavé formulaci. A do určité míry se ztotožňuju s tím, co mi nedávno řekl Tomáš Sedláček - úkolem moderátora je vytvořit příjemnou atmosféru. To samo o sobě samozřejmě nestačí, ale je to jeden z nutných předpokladů. Jenom tak je naděje, že se vám zpovídaný otevře. Pak se mohou začít dít věci.
Máte rád lidi, kteří se sami rozpovídají, nebo je radši sám vodíte?
Jsem rád, když se jedná o rozhovor. To ale nemusí nutně znamenat, že otázky a odpovědi jsou v rovnováze. Zažil jsem hosta, který poctivě odpovídal na každou otázku, proporce mezi otázkou a odpovědí byly téměř ideální, ale nemůžu říct, že to byl skutečný dialog, protože tomu chybělo to podstatné, a to je hostovo osobní zaujetí, zvědavost, energie. Na druhé straně jsou hosté, kteří mluví třeba dlouho, tudíž otázek položím mnohem méně, ale ta komunikace probíhá na neverbální úrovni. Najednou to mezi vámi jiskří a člověk cítí velmi silné napojení. Takovým příkladem je třeba moje milovaná Bára Hrzánová.
Zajímá Vás na zpovídaných něco univerzálně nebo se vždy řídíte podle toho, v čem vynikají?
Nejvíc se o lidech dozvíte, když se jich ptáte na to, co je baví. Proto se vždycky ptám na jejich práci, ostatně právě práce je to, co z těchto lidí udělalo celebrity. A když se pak rozpovídají a uvolní, může si člověk dovolit ptát se na osobnější a intimnější věci. Abych to tedy shrnul - zajímá mě jejich profese, ale zajímají mě i jako osobnosti.
Necháte se někdy ukolébat k osobnějším otázkám bulvárního charakteru? Patří to do dobrého rozhovoru?
Myslím, že do bulváru jsem zatím nikdy nesklouznul. Nakonec ho ani nečtu, protože mě ty drby nezajímají. Ale mám pár otázek, které občas hostům kladu. Jednou z nich je: "Chtěl byste být vlastní manželkou/manželem?" Ta otázka má několik předností. Za prvé je nečekaná, takže jí často hosta i publikum překvapíte. Za druhé je v ní obsažen humor, který věc odlehčí a přes humor se dá do hlubších vrstev dostat snáz. A za třetí je to otázka, která se ptá na povahu hosta. Nejčastější odpověď je: "Ne." Pak hned následuje otázka: "Proč?" A pak už se ptáte podle odpovědí. Když host na tuto otázku odpoví kladně, pak se můžete zeptat třeba: "To své manželce nikdy nelezete na nervy?" Pokud je host upřímný, odpoví, že občas jí na nervy leze. Toho se už dá chytit a pokračovat dál.
Často si zpovídaný stěžuje na hloupé otázky. Jaké jiné chyby může interviewer nasekat? Jak jsou pak typické "chyby" odpovídajícího?
Odpovídající chyby nedělá, prostě odpovídá, jak umí, v jaké je právě intelektuální kondici. Také podle toho, jestli ho otázkami nějak inspirujete nebo zda ho aspoň trochu zajímáte. Když se rozhovor daří, smetanu vždycky slízne host. Když rozhovor drhne, na vině je tazatel, i když je to víc na straně hosta. Co se týká zpovídajícího, tady je základní předpoklad k dobrému rozhovoru to, co jsem už tu zmiňoval, a to je zájem o hosta. Člověk musí vědět, proč jej dotyčný zajímá a měl by vědět, co se chce od něj a o něm dozvědět, odkud a kam chce rozhovor vést. V každé přípravě mám tak dvě, tři otázky, které považuju za klíčové, na které se těším, ke kterým směřuju a které mají za cíl hosta trochu vyvést ze zaběhaných kolejí nekonfliktních otázek. Pokud je konfliktní otázka vznesená nadlehčeně a s humorem, skoro vždycky to výborně funguje a vnese do rozhovoru správné napětí.
Jak se liší zpovídaný člověk on a off-record? Nasazuje si člověk v módu on nějakou masku?
Nasazují si ji většinou herci, kteří před publikem hrají sami sebe. Zdaleka ne všichni, ale právě herci a herečky patří z tohoto pohledu k těm nejobtížnějším hostům.
Co říkáte na Na plovárně Marka Ebena? Je důležité umět se pořádně "ksichtit" a ujistit tak druhé, že pečlivě nasloucháte?
Markovu Plovárnu už nesleduju pravidelně, ale občas si pustím pár dílů za sebou a pořád je to pro mě zážitek. A tomu „ksichtění“, jak říkáte, naprosto rozumím a vůbec mi to nevadí. Při běžném rozhovoru automaticky svůj protějšek zrcadlíte, dáváte mu tím najevo, že ho posloucháte, že mu rozumíte, že ho chápete, že vnímáte, co říká. A u rozhovoru, kterému je přítomen štáb, jenž může působit někdy rušivě, je to ještě důležitější. Možná to některé provokuje, ale já ten důvod naprosto chápu. Však určitě znáte sám ze školy situaci, kdy vás zkouší kantor u tabule, vy odpovídáte, ale on nehne brvou. To je nesmírně nepříjemné. A pokud chcete z hosta něco vytáhnout, musíte mu dát najevo, že o něj stojíte, že je pro vás zajímavý. Poker face by byl v tomto případě na škodu.
Které noviny, časopis, rádio či televize podle Vás v současné době přináší nejkvalitnější rozhovory? Kdo konkrétně?
Tradičně mám rád psané rozhovory Karla Hvížďaly, ty čtu vždy, když mi padnou do ruky. Rád čtu interview Renaty Kalenské, Milana Tesaře, Marcely Pecháčkové. Pořád ještě jsem zvědavý na rozhlasové pořady Václava Moravce, zvláště v Interview BBC byl naprostou jedničkou. A obdivuju výkon Martina Veselovského. Nejdřív v Událostech, komentářích, teď na internetu v pořadu DVTV. Z televizních pořadů mám kromě Plovárny rád Šípovu Všechnopárty, ten předvádí brilantní výkony.
Jste zvědavý? Ptáte se rád lidí jen tak? S kým a kdy jste dělal svůj první rozhovor? Kolik jste jich zvládl dodnes?
Jsem zvědavý, to je základní předpoklad, aby člověk tuto práci mohl dělat. A občas se přistihnu, že se možná vyptávám až příliš. Třeba návštěvy, když k nám domů občas někdo přijde. A první rozhovor – to byla rovnou knížka Šumný Vávra, která vyšla někdy v roce 2001. Byl to rozhovor s Davidem Vávrou, s nímž jsem probíral všechno možné. Pracovali jsme na ní postupně asi čtyři roky. Když pak kniha vyšla, říkal jsem si: "Když jsem zvládl na poprvé knihu, která má něco přes dvě stě stran textu, to bych zvládl i rozhovor do časopisu." A začal jsem spolupracovat s časopisem Reflex. Dnes do něj zase občas píšu. Co se týká rozhovorů před publikem, které dělám nejen ve Švandově divadle, ale také v Olomouci, těch už mohlo být do dneška tak jistě přes sto padesát.
Kterého svého rozhovoru si ceníte nejvíc?
Obecně si cením rozhovorů, které jsem dělal s lidmi, kteří jsou špičkami v oborech, o kterých vůbec nic nevím. Paradoxně na ty se mi připravuje nejlíp, protože tam mi nedělá problém ptát se i na základní věci. Tak dodnes moc rád vzpomínám na pěkné rozhovory s vědci a lékaři, třeba s plastickým chirurgem Bohdanem Pomahačem, profesorem Pavlem Pafkem, astrofyzikem Jiřím Grygarem, ekonomem Tomášem Sedláčkem nebo dnes již zesnulým ombudsmanem a soudcem Otakarem Motejlem. To byly velké zážitky. Motejla jsem se třeba zeptal, na koho se v nejtěžších chvílích obrací ombudsman. Vůbec jsem netušil, jak s ním tato otázka emocionálně zamává a že mu zvlhnou oči. Bylo to nesmírně lidské, dojemné a upřímné. Tento moment byl pro mě asi vůbec nejsilnější.
Koho momentálně plánujete podrobit výslechu? S kým byste na světě úplně nejradši udělal rozhovor?
Ve Švandově divadle bude prvním hostem nové sezóny profesor Martin C. Putna, neobyčejně chytrý a vzdělaný člověk, který rád provokuje a to je mi sympatické. Rád zvu do Scénických rozhovorů lidi, od kterých se můžu něco nového dozvědět. A profesor Putna je právě tento vzácný případ hosta. Navíc jsme oba narozeni ve stejném roce, takže je to člověk, který má stejný kulturní kód, což je vždycky příjemný bonus navíc. Moc rád bych měl v rozhovorech Paula McCartneyho, ale to je host tak hvězdný, že na něj od nás nikdo nedosáhne. Nebo Dustina Hoffmana, Meryl Streep. To jsou jména lidí, se kterými bych si přál alespoň chvíli sedět u stolu.
Jsou někteří lidé tak přirození, že se chovají ve světlech reflektorů stejně jako v sokuromí?
Z těch hostů, kteří mi do pořadu přišli, je jich naprostá většina. A pak je ještě zvláštní kategorie hostů, kteří byli v průběhu interview tak přirození, otevření a bezprostřední, že když jsme se pak vrátili do šatny, měl jsem pocit, že jsme dlouholetí přátelé. To byl třeba případ už zmíněných Tommyho Emmanuela, Báry Hrzánové, Vojty Dyka, ale hned bych k nim mohl připojit písničkářku Suzanne Vega, Olgu Sommerovou, zažil jsem to s Věrou Čáslavskou, Táňou Vilhelmovou, Stanislavem Bernardem. Je jich ovšem mnohem víc.
Přistupujete ke zpovídanému jako k obchodnímu partnerovi, který z rozhovoru bude mít stejný profit jako vy nebo spíš tak, že vám dělá službu?
Jako reklamu to asi nebere nikdo z hostů, protože kapacita sálu je sto míst. Kvůli penězům to taky nedělají. Dnes už mají Scénické rozhovory ve Švanďáku tradici a už se nemusím tak často zdržovat vysvětlováním, co je to za pořad. Ke každému hostovi přistupuju jako k rovnocennému partnerovi, kterého si zvu, protože mě zajímá jako osobnost.
Jak byste zhodnotil otázky, které jsem vám položil?
Adame, na vaše otázky jsem postupně odpovídal tři týdny, protože při každé z nich mě napadala spousta různých možností, jak na ně odpovědět. Ale to bych pak rozhovor nikdy nedopsal. Z toho tedy vyplývá, že vaše otázky byly inspirativní.
Napadá vás něco, na co byste se zeptal vy mě?
Co byste mi odpověděl, kdybych vám na předchozí dotaz řekl, že stály za starou belu?
Už se ve mně rozlil příjemný pocit z pochvaly a vy chcete, abych se v představách přenesl do nepříjemného pocitu zavržení. Asi bych se vás zeptal, jaké otázky byste si teda představoval. Každopádně bych to nevztahoval na sebe, na svou lidskou hodnotu. Teda až potom, co bych se vybrečel.
Přezdívá se vám Zlínský Jim Morrison, píšete velmi emocionálně a vaše texty, aspoň ty, které jsem četl, na mě působí sympaticky rozervaně. Z vašich otázek jsem ale cítil, že jste nad nimi soustředěně přemýšlel, že mají vnitřní logiku a návaznost. Stálo vás to soustředění hodně sil nebo to šlo samo?
Šlo to samo. Kromě rozervaného textaře jsem také rozený rozhovorař jako vy. Lidé mě často osočují, že je vyslýchám, většinou je totiž zapomenu upozornit, že s nimi dělám rozhovor.
Co je to podle vás dobrá báseň?
Báseň je sen na papíře. Co je podle mě dobrý sen? Živý, barevný, takový, který mi na něco poskytne odpověď. Zároveň se během něj dobře vyspím. Nejlepší je ten, ve kterém se zamiluju. Nebo pomiluju.
Poslední otázku s dovolením položím já. Kdo byl nejplašší, nejbezprostřednější a nedojemnější člověk, se kterým jste kdy dělal rozhovor?
Hodně plachý byl Vojta Dyk, až mě to tehdy překvapilo. Ale jakmile začal na jevišti zpívat za klavírního doprovodu Honzy Maxiána, byl to úplně jiný člověk. Nejbezprostřednější byl fenomenální kytarista Tommy Emmanuel. Poprvé, co rozhovory dělám, jsem si troufnul až přímo na místě vést rozhovor v angličtině, nikoli přes simultánní tlumočení vynikající Dany Hábové. Ještě první otázku jsem položil česky, ale jakmile Tommy začal odpovídat, začalo mezi námi proudit něco tak zvláštního, že jsem nechtěl, aby to citlivé pouto narušoval prostředník. A to jsem se k tomu odhodlal s vědomím, že se v publiku určitě najde někdo, kdo mě pak bude za angličtinu kritizovat, jak je u nás zvykem. Velmi vtipný, dojemný a zároveň strhující byl Viktor Preiss.
Adam El Chaar
