A to nikoliv z toho důvodu, že by mi chyběl pocit solidarity. Ale protože nechci mávat ve vzduchu prázdným heslem, aniž bych přijal jeho podstatu.Podle mého názoru se totiž redakce časopisu Charlie Habdo dostala do situace hrdinů proti své vůli.
Myslím si, že když začínali, byla to všechno prostě sranda, recese. Náramně se u toho všichni bavili a cítili se děsně cool.
Ale pak postupně začalo jít do tuhého a najednou, aniž si to to stačili včas uvědomit, viděli, že už to není sranda. Že je někdo bere vážně a tomu někomu se to velmi nelíbí.
Myslím si, že pracovníci redakce si kladli stále častěji otázku, zda to, co dělají, má cenu. Myslím, že začínali chápat, že jim může jít o život.
Nicméně, kdyby se pokusili vycouvat nebo „mírnit ostří“, už by se jim se sebou samými nejspíš žilo podstatně hůř. Nemohli by se sami sobě ani svému okolí podívat pořádně do očí, protože by věděli, že to vzdali, že se nechali zastrašit, zlomit.
Ti, kteří přežili, nyní chystají nové číslo. Dokonce snad v rekordním nákladu jeden milion výtisků. Aby „hloupost nezvítězila“.
Berou tím na sebe poměrně značný závazek. Kdyby neudělali nic, nikdo by se na němohl zlobit.
Nyní bude veřejnost očekávat, že to tímto mimořádným číslem neskončí. Že časopis bude žít dál. Také přemýšlím o tom, jaké to asi je pracovat na čísle satirického časopisu po té, co deset vašich kolegů někdo kvůli jejich práci zabije.
No já nevím, zda bych na to měl.
Myslím, že bych dokázal vzít flintu a jít bránit svůj domov, svou rodinu.
Ale vědomě se vystavovat riziku bez reálné možnosti se účinně bránit, dělat ze sebe vlastně živý terč, to chce trošku jiné „kule“.
Nějaké řeči o nošení zbraně atd. jsou v tomto kontextu k smíchu. Když vás bude chtít někdo zabít, tak vás zastřelí ze zálohy a můžete mít u sebe třeba deset bouchaček a nic vám to nepomůže.
Takže nemohu říci „Je suis Charlie“. Nevím, zda jsem hoden.
