Přemýšlím o tom, kolikrát bychom v Norsku přišli o děti

Když byl nejstarší dceři necelý rok, v nestřeženém okamžiku utrhla z vánočního stromku skleněnou vánoční ozdobu a rozkousla ji. Jeli jsem samozřejmě hned na pohotovost. Všechno bylo v pořádku. Nicméně v Norsku by nás asi okamžitě nabonzovali skrzevá zanedbání péče.

Na jaře pak dcera dala venku něco do pusy a nakazila se jakýmsi houbovitým onemocněním v podobě velmi ošklivě vypadající vyrážky okolo úst a konečníku. Byli jsme z toho dost vyděšení, ale naše dětská lékařka nad tím jen mávla rukou a řekla: „Jo, to je houba. Tady máte sirup, za týden to bude pryč.“ V Norsku by to bylo nejspíš klasifikováno jako závažné zanedbání hygieny.
Jednou jsme byli na návštěvě u mých rodičů. Pěšky. Cestou zpátky si ta starší usmyslela, že se chce nést. Tak jsem řekl, že ji ponesu. Prý ne, prý maminka. Říkám: „Maminka tě neponese, protože čeká sestřičku nebo bratříčka. Ponesu tě já.“ Následoval ukázkový dětský hysterický záchvat, kdy sebou dítě švihne o zem a ječí a kope okolo sebe a nedá se zastavit. Dal jsem si ji na záda a nesl ji, ale vydržela se mi tam svíjet a řvát celou cestu. Muselo to vypadat hrozně. V Norsku by nás nejspíš už po pěti minutách zastavila jednotka zvláštního nasazení a dceru nám odebrala.

Mladší dcerka to také neměla lehké. V osmi měsících ji tehdejší tchánova družka opařila nožičku vařící kávou. Jestli by nám ty předchozí incidenty v Norsku prošly, tak toto už rozhodně ne. A sotva se malá naučila trošku chodit, rozbila si hlavičku o radiátor, takže se to muselo šít.

A to jsou jen ty největší „špeky“.

Zkrátka a dobře, jsem strašně rád, že mě osud s mými dětmi nezavál do Norska. Protože to by dopadlo moc špatně.