Říkáte si, co mohou mít ponožky v sandálech společného s fašismem? No, ponožky v sandálech vůbec nic. Postoj některých lidí k lidem, kteří nosí ponožky do sandálů, však víc, než si myslíte.
Nedávno jsem si opět přečetl knihu Strach ze svobody od Ericha Fromma. Pokud jste ji nečetli, vřele vám ji doporučuji. Je docela útlá a Erich Fromm měl oproti jiným autorům podobného ražení tu přednost, že uměl psát jednoduše a srozumitelně. Takže to není žádná věda.
V té knize se Erich Fromm zabývá otázkou, co je to vlastně svoboda a jaký je vztah lidí ke svobodě. Také dochází k závěru, že někteří lidé, a není jich kupodivu až tak málo, mají ze svobody strach. Vysvětluje také proč: že skutečná svoboda vede k určité izolaci či pocitu osamění, k existenciálnímu strachu a nejistotě. Má pravdu. Svoboda ve své nejčistší formě znamená uvědomit si, že člověk zodpovídá sám za sebe a v konečném důsledku se může jen sám na sebe spolehnout. Svoboda znamená také poznání, že nic na světě není dané, trvalé, konečné, neměnné.
A tak někteří lidé instinktivně hledají „únik ze svobody“. Jinými slovy hledají něco, co jim poskytne určitý pocit sebepotvrzení nebo bezpečí, přičemž je to ale současně zbavuje ve větší či menší míře svobody - aniž si to tito lidé obvykle uvědomují.
Klasickým příkladem úniku ze svobody je náboženství. Většina věřících, když se jich budete ptát, vám řekne, že nejdůležitější je pro ně „vztah s Bohem“. To znamená, že věřící člověk nedokáže být na světě sám za sebe. Nestačí mu dokonce ani vztah k druhému člověku, protože člověk je smrtelný, zranitelný, nespolehlivý atd. Proto tito lidé hledají vztah k něčemu, co považují za trvalé, stálé a spolehlivé. Také to vysvětluje, proč věřící lidé jednají často agresivně, když se jim jejich víru snaží někdo zpochybnit: vnímají to jako ohrožení té nejdůležitější a nejpodstatnější „jistoty“, kterou na tomto světě mají. Bez ní nedokáží žít. Ohrožení víry je pro ně vlastně ohrožením jejich vlastního života. Jejich existence, smyslu jejich bytí.
Erich Fromm popisuje tři základní způsoby úniku ze svobody:
- Autoritářství
- Destruktivita
- Konformita
Začnu tím třetím, protože to nás dostane nejrychleji k ponožkám v sandálech. Konformita je útěk ze svobody, kdy se člověk dobrovolně vzdává své vlastní individuality, aby splynul s určitou skupinou. Početnost, soudržnost, síla a vliv dané skupiny mu pak dodává kýžený pocit bezpečí a jistoty.
Ovšem ne vždy je tento pocit dostatečný. Příslušníci skupiny mohou trpět chronickou obavou, že jejich skupina je málo početná, že její vliv slábne atd. A tehdy přichází ke slovu také autoritářství: členové skupiny se snaží působit na ostatní jednotlivce, aby se rovněž začlenili do skupiny, protože, jak se píše ve známé pohádce: bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Nebo se dokonce může jedna skupina snažit nějakou jinou skupinu podmanit, ovládnout, zlikvidovat. Tedy dochází i na destruktivitu - lidé se snaží zničit to, co nedokáží ovládnout, dostat pod svou kontrolu.
Poměrně dost lidí si dnes uvědomuje nebezpečí autoritářství a destruktivity. Naopak velmi málo lidí si uvědomuje skrytou hrozbu konformismu. Což může být dáno i tím, že více či méně konformní je většina lidí. Kromě toho je konformismus dost často vyloženě podporován a povzbuzován. Protože on je pro určité subjekty velmi výhodný. Konformním lidem se lépe vládne, lépe se ovládají. Rovněž z tržního hlediska je mnohem jednodušší a ziskovější nabízet jeden produkt, který chtějí všichni, než snažit se vyhovět rozmanitým požadavkům zákazníků. Také většina zaměstnavatelů má s výjimkou specifických kreativních pozic raději zaměstnance, kteří nijak nevybočují z řady a svědomitě plní zadané úkoly. Zkrátka a dobře: konformita je „in“.
Nádherným příkladem, jak využít konformity ve svůj prospěch, je móda. Lidé, kteří tzv. určují tón ve světě módy vlastně nedělají nic jiného, než že využívají konformity zákazníků, kteří slepě následují směr, který je jim ukázán. Navíc se to dělá takovým mazaným způsobem - je kolem toho veškerá ta publicita, spousta peněz, krásné ženy atd. Přitom se dávno ví, že svět módy není nic moc hezkého. S krásných dívek se dělají pochodující ramínka na šaty, což u řady z nich vede k mentální anorexii, běžné je sexuální zneužívání apod. Ale to se všechno dovedně schová za to pozlátko. Můžeme si od reklamního mága Toscaniho vypůjčit jeho výrok a říci, že nejen reklama, ale také móda je jen taková hodně navoněná mrtvola.
Osobně mě třeba hodně baví značka Louis Vuitton. Značka Louis Vuitton má už několik let obrovský komerční úspěch s kabelkami, taškami a kufry, které sice nejsou kdovíjak hezké ani kdovíjak kvalitní, ale mají dva důležité znaky: jsou drahé (a každý to o nich ví) a jsou na první pohled poznat. Těmito produkty cílí Louis Vuitton na zazobané snoby, kteří mají potřebu dávat svému okolí najevo své majetkové poměry (nebo je předstírat). A tak jim nabídl poznávací znamení. A lidé to kupují a nosí, čímž o sobě prohlašují: heč, já na to mám. Sice jsem neoriginální člověk bez fantazie a vlastního názoru, ale mohu si to dovolit (tedy pokud je to originál LV). Nicméně, pokud to danému člověku stačí ke štěstí a on pak už dál „nezlobí“, tak mu to přejme.
Jak jsem však již předznamenal výše, existuje poměrně dost lidí, které konformita sama osobně neukojí.
Nyní již nesjpíš tušíte, jaký je vztah mezi ponožkami v sandálech a fašismem. Ano, správně - lidé, kteří se veřejně pohoršují nad ponožkami v sandálech, jsou lidé těžce konformní. Jsou to lidé bez vlastní identity. Jsou si natolik nejistí sami sebou, že se cítí být ohrožováni i takovou prkotinou, jako že někdo nosí ponožky v sandálech. A tak o tom píši články do novin, blogy, zakládají skupiny a stránky a Facebooku, na kterých se navzájem utvrzují ve svém přesvědčení. A že to může vést až k (zatím snad potlačované) agresivitě a destruktivitě nás nedávno přesvědčil mladík jménem Daniel Brandl, který publikoval následující tweet:
„Pokaždý, když vidim v tramvaji lidi s ponožkama v sandálech, mám nutkání začit křičet, běhat po stropu a mlátit do všeho.“
Lidé, kteří nemohou vystát ponožky v sandálech, jsou stejného druhu jako ti, kteří kdysi volili Adolfa Hitlera. Nebo ti, kteří dnes nadšeně tleskají Okamurovi nebo Konvičkovi. Byť to nemusí být ti samí - to abychom si rozuměli. Někdo samozřejmě může nosit ponožky do sandálů, a současně tleskat Konvičkovi. Nejde totiž o ty sandály a ponožky. Stejně, jako v případě těch dvou zmíněných pánů a jejich příznivců nejde ve skutečnosti o žádné imigranty a muslimy. Jde o to, s čím se člověk identifikuje. Co je mu předhozeno k zažehnání existenciální nejistoty. Lidé jako Konvička a Okamura chtějí jen jedno: moc. Jsou to autoritářské osobnosti. Fromm jim říká dokonce osobnosti sadistické. Svůj strach ze svobody si řeší tím, že se snaží druhé ovládat. Daří se jim to proto, že těm, které chtějí ovládat, rozumějí. Znají jejich strach. Znají ho z vlastní zkušenosti. Jsou toho strachu plni.
Strach ze svobody. Strach ze svobody ohrožuje svobodu těch, kteří před ní nikam prchat nechtějí a nepotřebují.
