Peníze dělají peníze. A blog, jak to vypadá, dělá blog. Zveřejnil jsem první článek a pod ním se objevily první názory. Na některé stačí odpovědět tam, některé odpověď vyloženě nevyžadují, a jiné si pro změnu, tedy alespoň dle mého soudu, zaslouží samostatný článek. Například tato: Vidíte,a tak je možná dobře, že s Váma děcka dlouhodoběji nejsou. Nemyslím to zle, vím, že svoji psychiku nemůžete, a že Vás to hodně trápí. Ale při běžném denním provozu nastávají všelijaké krizové situace, a rodič, který ve větší míře přenáší svou úzkost na malé, popřípadě nevnímá jejich úzkost, protože sám je zrovna někde v hluboké černé díře, se na děckách tak trochu podepíše. Dokud jsou malé, tak si to třeba ještě neuvědomujete, protože hodně překryje jejich zatím bezpodmínečná láska k Vám, ale v pubertě to může být mazec. http://blog2.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A120120_241928_blogidnes
Přemýšlím, jak to napsat, abych se autorky příspěvku nedotkl, ale je to těžké. To je totiž hrozná pitomost, co napsala. A škodlivá. Na druhou stranu jsem jí ovšem za její příspěvek vděčný. Krásně totiž ukazuje, jaké mýty a pověry ohledně psychických poruch mezi lidmi kolují. A že tedy ta moje „osvětová činnost“ je potřeba. Pravda, někdo může namítnout, že to stejně nemá cenu. Že je to jako s tím hrachem, co se hází na stěnu. Je to možné. Ale zatím ještě nebudu házet flintu do žita. Kór, když jsem teprve začal.
Takže: Ano, psychické poruchy obecně, nejen deprese či bipolární porucha, dokáží člověku řádně zkomplikovat život. To beze sporu. Ale na rozdíl od většiny jiných druhů onemocnění se někdy dokáží člověku alespoň částečně revanšovat. Nabídnou mu jiný způsob vnímání. Ukážou mu skryté stránky jeho mysli. Záleží pak už jen na daném člověku, zda, do jaké míry a jakým způsobem toho využije. Zda se třeba naučí být vnímavější , chápavější a tolerantnější ke svému okolí.
Někdy je samozřejmě průběh nemoci takový, že člověku třeba znemožní chodit do práce. Nicméně mám kamaráda, který má plný invalidní důchod, tu a tam si pobude v psychiatrické léčebně, a syna ve střídavé péči má. A znám samozřejmě spoustu rozvedených matek, které se potýkají s nejrůznějšími psychickými potížemi, kde deprese a úzkostná porucha budou nejspíš v čele žebříčku, a nikoho zatím ani nenapadlo nějak zpochybnit jejich schopnosti se o děti postarat.
A jak to vnímají děti? Děti bychom neměli v tomto ohledu podceňovat. Když dětem věci vysvětlíte, velice brzy se je naučí chápat. Moje děti vědí, že tatínek bere léky a proč je bere. Vědí, že „tatínek je někdy smutný“. A dokáží se k tomu stále lépe postavit. Což, myslím si, není do života vůbec k zahození. Uvedu vám takový příklad. O prázdninách, když byly děti u mě, se odehrál ošklivý výstup mezi mnou, jejich matkou a jejím milencem. Dost mě to sebralo a dětem to bylo jasné. Nicméně se zachovaly naprosto úžasně. Nejenže nezlobily, což někdy, když jsou všechny tři pohromadě, dokáží opravdu ukázkově. Ale snažily se mi pomáhat. Samy od sebe nachystaly snídani, uklidily kuchyň… byl jsem na ně moc pyšný.
To je dnes trošku takový trend (možná o tom časem napíšu samostatný blog) – vychovávat děti ve skleníkovém prostředí. Jak fyzicky, tak psychicky. Maminky dbají až příliš úzkostlivě na hygienu (to třeba, když jsem chodil k jedněm známým, jsem si musel jít, než jsem se mohl miminka dotknout, hezky pečlivě umýt mýdlem ruce ), obkládají nábytek molitanem a zásadně se snaží děti držet stranou jakýchkoliv rodinných problémů a konfliktů. Není to dobře a nejeden dětský lékař i psycholog vám to potvrdí. Takové děti mají sníženou imunitu. Nemají obranné reflexy. Neumějí třeba vůbec padat. A nevědí si rady v krizových situacích.
Takže abych se vrátil k těm svým psychickým problémům a nějak to uzavřel: Ano, dává mi to zabrat. Někdy opravdu hodně. Ale zvládám to. A pro mé děti je nejdůležitější to, že vědí, že je nade vše miluju. Neméně důležité je, že u mě mají výborné zázemí, kde se jim líbí a kde se mohou rozvíjet, protože já se neustále snažím vymýšlet pro ně nějaký kreativní program. A to, že mám občas nějaké obtíže na děti nemusí mít negativní dopad vůbec žádný. Naopak, jak už jsem naznačil, můžete to mít vliv naopak pozitivní. A nejstarší dcera už v pubertě je.
Soud je za týden. Držte nám palce.
