Poměrně často se lze setkat s názorem, že víra, myšleno víra v boha, patří k lidské přirozenosti. Svým způsobem je to pravda. Člověk je patrně jediný pozemský živočich, který si uvědomuje sám sebe a uvědomuje si i svůj vlastní zánik. Svou smrtelnost. A právě tato představa lidi od nepaměti trápí.
Za prvé je tady strach ze smrti jako takové. Z toho, že člověk přestane žít. Je to opravdu hodně zvláštní představa. Sice víme, jak to funguje, ale to nám v ničem nepomáhá. Nic nám to neusnadňuje. Spíš naopak.
Když žijeme, žijeme. Cítíme život v každém póru svého těla. A připadá nám to naprosto přirozené. Cítíme, že tak to má být. Že tak je to v pořádku. Tak jak to, že najednou to všechno přestane? Že najednou přestaneme myslet, cítit, milovat, nenávidět atd.? To přece není správné, říkáme si. Naše tělo spálí nebo nechají shnít v zemi. Je těžké představit si sebe sama v žárovišti krematoria, jak naše tělo stravují plameny. Nebo šest stop pod zemí. V temnotě a chladu. Jako potrava pro červy. A kde bude tou dobou naše „já“?
Na to navazuje odpor k ukončení vlastní existence. To není totéž co strach ze smrti. Strach ze smrti se týká toho samotného aktu z přechodu od bytí k nebytí. Odpor k ukončení vlastní existence je hezky vyjádřený v kultovním filmu Blade Runner, kde vůdce vzbouřených androidů říká: „Viděl jsem věci, kterým byste nevěřili. Hořící válečné lodě v dráze Orionu, paprsky C zářící poblíž Tannhäuserovy brány. Všechny tyto okamžiky se ztratí v čase jako slzy v dešti.“ Člověk shromažďuje vědomosti, zkušenosti, zážitky. Vynakládá dosti značné úsilí, aby se uživil, aby dosáhl nějakého postavení, a najednou to všechno má skončit. A pokud se člověku nepodaří nějakým skutkem zapsat do historie, zbude po něm jen to jméno na náhrobku. A nakonec i to časem zmizí. Člověk jako by nikdy ani nebyl.
Ztráta osob blízkých. Člověk si během života vytváří emociální vazby k jiným lidem. K rodičům, sourozencům, vlastním dětem, přátelům. Když člověku někdo takový umře, tam někde uvnitř po něm už navždy zůstává bolavé místo. Člověk toho blízkého člověka stále podvědomě hledá, ale on už nikde není.
Konečně je tady touha po „vyšší spravedlnosti“. Jak se tak člověk tím životem plahočí, dost často má pocit, že to, co dostává, tomu plahočení neodpovídá. Že by si zasloužil víc. Sem tam člověku také někdo ublíží, a ne vždy je viník po zásluze potrestán.
A tak se člověku chce věřit, že smrtí všechno nekončí. Chce věřit, že smrt je jen „přestupná stanice“. Jako když člověk usne, aby se probudil do nového, lepšího světa, kde se znovu setká se všemi, které na té dlouhé cestě životem ztratil, kde mu budou vynahrazena všechna příkoří, kde bude odměněn za své zásluhy.
Koncept posmrtného života se vyvíjel. Tzv. primitivní národy obvykle věřily na „duchy“. Věřily, že duše zemřelých nejen lidí, ale dost často také zvířat, pobývají buď na nějakém vyhraženém místě, odkud mohou čas od času zavítat mezi lidi, nebo se zdržují poblíž místa, kde zemřeli, poblíž místa, kde byli pohřbeni, atd. Duchové mohli dle jejich přesvědčení živým prospívat i škodit. Od toho se pak odvíjely různé rituály, které měly potenciálně nepřátelsky naladěné duchy udobřit.
Staří Sumerové věřili, že vyvolení mrtví odcházejí do posvátné země Dilmun. Staří Řekové měli svou Hádovu říši v podsvětí, kde čekala na každého spravedlivá odměna nebo spravedlivý trest.
Propracovaný „systém“ posmrtného života měli ve starověkém Egyptě.
V tomto kontextu je zajímavé, že původní judaismus dle všeho posmrtný život popíral. Ve Starém zákonu čteme na mnoha místech: žil tolik a tolik let a umřel. Činil věci nemilé v Hospodinových očích, a proto umřel. Žádné „odešel do podsvětí, na nebesa, do říše duchů atd.“ Nic takového. Na několika místech se doslova píše, že po smrti už nic není. „Jaký užitek vzejde z mé krve, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu, bude hlásat tvoji věrnost?“ (Žalm 30)
„Všechno je u všech stejné : stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí.
Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.
Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.
Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.
Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje…
…
Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.
Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.(Kazatel 9)
Tento postoj ke smrti je na judaismu možná ještě zajímavější než monoteismus. Ten mohli, koneckonců, obšlehnout od Egypťanů. Ale jak se dopracovali k tomuto kategorickému názoru na smrt? Když všude okolo to bylo samý posmrtný život v nejrůznějších podobách a obdobách?
„STEJNÝ ÚDĚL MÁ SPRAVEDLIVÝ I SVÉVOLNÝ, DOBRÝ A ČISTÝ I NEČISTÝ, OBĚTUJÍCÍ I NEOBĚTUJÍCÍ, DOBRÝ JE NA TOM JAKO HŘÍŠNÍK, PŘÍSAHAJÍCÍ JAKO TEN, KDO SE PŘÍSAHAT BOJÍ.“ - žádné boží mlýny. Žádná odměna po smrti, žádná věčná blaženost. VŠECHNO, CO MÁŠ VYKONAT, KONEJ PODLE SVÝCH SÍL, NEBOŤ NENÍ DÍLA ANI MYŠLENKY ANI POZNÁNÍ ANI MOUDROSTI V ŘÍŠI MRTVÝCH, KAM ODEJDEŠ.
Naopak takový buddhismus sice na posmrtný život věří – ve formě převtělování duší – ale podle Buddhova učení není dvakrát o co stát. Buddha to nazývá „bludným kruhem utrpení“.
A člověk má usilovat o to, aby se z toho kruhu vymanil. Dva nejvyšší stupně osvícení jsou: zbavení se touhy po životě a zbavení se touhy po životě po životě.
Člověk má potřebu víry. Nebo alespoň většina lidí. Ovšem podle mého názoru lidé spíš chtějí věřit, že jejich život má nějaký smysl. Chtějí se nějak zbavit existenciální nejistoty. A v této oblasti existuje strašně moc možností. Víra v boha (nějakého) je pouze jednou z nich.
