Vraha z Toulouse sice známe, nicméně jak tak pročítám některé blogy a diskuze, opět mi to něco připomnělo...
26. dubna 1913 bylo v suterénu malé atlantské továrny na tužky nalezeno tělo 13-ti leté dělnice Mary Phaganové. Zpočátku to vypadalo, že jako obětní beránek poslouží noční hlídač černé pleti, který nebohé děvčátko našel. Po dvou dnech však byl z vraždy obžalován Leo Frank, židovský spolumajitel továrny. Přestože proti němu neexistovaly žádné důkazy, místní noviny proti němu okamžitě rozpoutaly štvavou kampaň a zakrátko celé město požadovalo „spravedlivý trest pro židovskou bestii“. Leo Frank pochopil situaci – pokud se on sám nezaslouží o dopadení skutečného vraha, skončí na šibenici. Ale jak honit vraha, když sedíte ve vězení? Leo Frank byl naštěstí bohatý a tak se prostřednictvím svých právníků obrátil na slavnou detektivní agenturu Alana Pinkertona. Pinkertonovi detektivové přijeli do Atlanty, krátce zhodnotili situaci a dospěli k závěru, že pro firmu bude výhodnější, když nebudou zpochybňovat oficiální vyšetřování a místo toho pomohou se sháněním důkazů proti jejich klientovi.
Brzy se konal soud, ve kterém se obžaloby rádi ujali dva z nejrenomovanějších právníků v Georgii. Ti se rozhodli celý případ postavit na výpovědi jistého Jima Conleye, černého uklízeče v továrně, který vypověděl, že mu Leo Frank dal peníze za to, aby tělo mrtvé dívky odnesl do sklepa. Přestože Conleyova výpověď byla značně nesourodá a Conloy sám byl člověk značně pochybné pověsti, byl Frank shledán vinným a odsouzen k smrti. Následovalo někalistupňové odvolací řízení, ve kterém Frankovi advokáti prokázali, že porota byla předpojatá (několik členů poroty během procesu věřejně prezentovalo své antisemitské názory), že během procesu nebyla respektována práva obžalovaného a že proti Frankovi neexistuje žádný přímý důkaz. Mezitím se o případ začaly zajímat i tehdejší politické špičky. Jeden z nejoblíbenějších jižanských politiků – populista Tom Watson – využil veškerého svého vlivu v médiích k nenávistným výlevům proti Frankovi a Židům obecně. Po té, co byla odvolání na všech instancích zamítnuta, zbyla Frankovi jediná naděje – žádost o milost ke guvernérovi Slatonovi. Slaton, kterému zbývalo do konce funkčního období už jenom pár dní, a který se mohl z obtížného rozhodování velice snadno vyzout a přenechat případ svému nástupci, si bedlivě prostudoval celý Frankův spis, načež přes silný nátlak, který na něj byl činěn (např. Watsonem), prohlásil, že upřímně věří ve Frankovu nevinu a změnil trest na doživotní žalář s tím, že pevně věří, že Frankovu nevinu se brzy podaří prokázat i u soudu a Frank tak bude moci býti propuštěn na svobodu.
Guvernérovo rozhodnutí rozpoutalo obrovskou vlnu nevole. Lidé na ulicích pálili jeho figurínu a na ochranu guvernérova domu musel být povolán oddíl milice.
Ještě před udělením milosti se na hřbitově v Mariettě sešlo několik mužů, kteří tam nad hrobem Mary Phaganové přísahali pomstít její smrti. Tato skupinka si začala říkat „Rytíři Mary Phaganové“.
16. srpna 1915 přepadlo 25 maskovaných mužů vězení v Milledgeville, odzbrojilo stráž, spoutalo Franka a dopravilo ho do Marietty. Tam byl Frank několikrát vyzván, aby se konečně doznal k vraždě. Frank opakovaně odmítl, až se zdálo, že některé z přítomných o své nevině skutečně přesvědčil. Iniciátoři přepadu však trvali na svém. Postavili Franka na připravený stůl a na krk mu dali smyčku. Ještě jednou jej vyzvali, zda se nechce přiznat. Frank opět odmítl a požádal své vrahy, zda by alespoň nedoručili jeho snubní prsten jeho ženě. Na to únosci podrazili stůl a rychle místo opustili. Franka nechali viset na stromě.
Zvěst o lynčování se však rychle roznesla po celém kraji a na místo brzy dorazili první zvědavci. Celé rodinné výpravy s dětmi nejrůznějšího věku pořádaly piknik na dohled visícího Franka a nechávaly se u něj fotografovat. Jeden podnikavec nechal z jedné z fotografií natisknout pohlednice, které se pak prodávaly v místních trafikách.
Přestože nový guvernér okamžitě nařídil vyšetřování, z Frankovy vraždy nebyl nikdy nikdo obviněn.
Rytíři Mary Phaganové, kteří přišli lynčování na chuť, se transformovali na novou, vitální a radikální buňku Ku-Klux-Klanu a rozšířili jeho pole působnosti – nikoliv už jen proti „negrům“, ale proti každému, kdo není W.A.S.P a kdo nesdílí ty správné pravicově-demokratické ideály.
Díky filmu Zrození národa režiséra Griffithe zaznamenal revitalizovaný Ku-Klux-Klan obrovský rozmach. Jeho členové se přestali skrývat pod rouškou noci a začali pořádat mítinky a slavnostní přehlídky za bílého dne. Jednoho takového průvodu v Atlantě se zúčastnilo 25 000 členů klanu. Hodnostáři klanu (všelijací ti černokněžníci, draci, mágové a titáni) začali vítězit ve volbách do zastupitelských orgánů. Noví členové se jen hrnuli a v roce 1925 měl Ku-Klux-Klan neuvěřitelných 4 000 000 členů.
Rasově motivované násilí samozřejmě eskalovalo…
V létě 1919 došlo v USA hned k několika krvavým rasovým nepokojům. V Chicagu utonul při rozmíšce s bělochy černoch Eugene Williams. Policie odmítla vyšetřovat bílé účastníky konfliktu a místo toho zatkla několik černochů. Černoši se začali srocovat v ulicích, začalo docházet ke srážkám s bílými. Nepokoje trvaly 13 dní a zahynulo při nich 23 černochů, patnáct bělochů, 537 lidí bylo zraněno a 1000 černošských rodin přišlo o střechu nad hlavou. Ve Washingtonu se Afro-Američanům podařilo nepatrně snížit skóre – mezi 19. a 23, červnem zde byli zabiti 4 běloši a pouze 2 černoši. Bílá Amerika byla v šoku. Ve Phillips County v Arkansasu narušili 30. září dva bílí strážci pořádku bohoslužbu černé komunity. Hádka přerostla v přestřelku, při které byl jeden z šerifů zabit. Po celém kraji se okamžitě rozlétla správa, že se jde na „negry“. Ozbrojené bílé bojůvky nasedly do vlaků a nákladních aut a za jízdy střílely po všem, co bylo černé a hýbalo se. Oficiálně bylo zabito 25 lidí, neoficiální odhady hovoří až o 200 mrtvých.
5. srpna 1920 byli na Floridě zatčeni čtyři černoši pro údajné znásilnění bílé ženy. Jehož téhož dne byli lynčování davem.
2. listopadu 1920 bránili běloši v Ocoee na Floridě několika černochům v uplatnění jejich volebního práva. Došlo k přestřelce, při které bylo zabito pět černochů a také dva běloši. Následně byla vypálena celá černošská čtvť – 25 domů a dva kostely.
V roce 1921 byla černošská čtvrť Greenwood v Tulse, Oklahoma, právem nazývána černou Wall Street. Žili zde prosperující černí obchodníci a podnikatelé, kteří zde měli rovněž své hotely, obchody, dílny a kanceláře. V Greenwoodu rovněž vycházeli dvoje noviny, bylo zde třináct kostelů, dvě školy, nemocnice, dvě divadla a veřejná knihovna. Afro-Američané zde měli rovněž své vlastní právníky, lékaře, učitele a umělce a žili zcela oddělení od bílé Tulsy železniční tratí.
Bělochům za drahou byl Greenwood trnem v oku. Deník Tulsa Tribune psal o Greenwoodu jako o negerským ghetu či malé Africe.
30. května 1921 zaslechl úředník v Drexel Building ženský výkřik. Když vyhlédl ze dveří, spatřil devatenáctiletého Afro-Američana Dicka Rowlanda, jak spěšně opouští budovu. Ve výtahu pak nalezl rozrušenou – ale nijak nezraněnou – sedmnáctiletou bělošku Sarah Pageovou. Aniž se namáhal Sarah zeptat, co se jí vlastně stalo, běžel na policii, kde obvinil Rowlanda ze znásilnění. Hned druhý den byl Rowland zatčen a večerník Tulsa Tribune pohotově informoval své čtenáře o „negrově“ zločinu. V komentáři nechyběla úvaha o tom, zda bude či nebude hoch ještě téže noci lynčován. Brzy na to se před vězením začal srocovat dav rozhněvaných bílých mužů a začaly se ozývat výkřiky „vydejte nám negra!“. Šerif nebyl lynčování nakloněn a tak rozestavil okolo budovy stráže a sám se pokusil dav uklidnit.
Obyvatelé Greenwoodu zatím nezaháleli a rychle se radili, jak mladému Dickovi pomoci. Když se doslechli o šerifově neohroženém postoji, dodali si odvahy a rozhodli se jít mu na pomoc a demonstrovat tak svou sílu a odhodlanost vzdorovat bezpráví. Vyzbrojeni puškami a pistolemi dorazili k vězení, kde nabídli své služby šerifovi. Ten je odmítl s tím, že si poradí sám. Uklidnění dobrovolníci se spořádaně vrátili zpět do Greenwoodu. Měli za to, že na lynčováníchtivé bělochy učinili patřičný dojem a ti si jen tak něco nedovolí. V tom se však škaredě zmýlili. Bílí Tulsané se zalykali vzteky nad „negerskou“ drzostí a rychle se začali shánět po zbraních. Když se v Greenwoodu dozvěděli o narůstající aktivitě v bílém městě, rozhodli se ještě jednou provést demonstraci síly. Znova dorazili k vězení a nabídli své služby šerifovi. Znova byli odmítnuti. V tom okamžiku přistoupil k jednomu černému válečnému veteránovi jakýsi běloch a pokusil se mu vytrhnout zbraň. Začali se o ni spolu tahat, načež vyšla rána. Jako na povel zahájili běloši palbu. Černoši ji opětovali a rychle ustupovali zpátky do Greenwoodu. Běloši je pronásledovali. Byli ve značné početní převaze a také lépe vyzbrojeni. Po celém městě se rozpoutaly divoké přestřelky, při nichž zahynulo několik desítek lidí (černých i bílých) a mnoho jich bylo zraněno.
Na policejní stanici na Druhé ulici dorazilo asi pět set mužů s hlášením o vzpouře „negrů“. Všichni byli okamžitě zařazeni do pomocného sboru. Za policejní asistence pak byly vyrabovány obchody se zbraněmi a střelivem, načež začal hon. Každý černoch, který se objevil na ulici, ať ozbrojen či neozbrojen, se stal okamžitě živým terčem.
Želežniční trať, která oddělovala Greenwood od zbytku Tulsy, se stala frontovou linií.
Několik ozbrojených skupin však proniklo do Greenwoodu a začalo systematicky vylupovat černošské obchody a domy, zakládat požáry a vraždit. Brzy bylo v plamenech přes dvacet budov.
Černí obyvatelé Greenwoodu se rozdělili na dva tábory – jedni zaujali se zbraní v ruce bojové postavení, odhodlání bránit své město a svůj majetek za každou cenu, druzí se rozhodli zachránit alespoň holý život. Někteří nalezli útočiště v okolních městech, ale mnoho jich – včetně žen a dětí – bylo pobito po cestě.
Okolo druhé hodiny ranní střelba postupně ustala a Afro-Američané si oddechli – i když za cenu značných obětí na životech i na majetku, své město ubránili. Jenomže bílí střelci podél bojové linie zůstávali na svých místech a ve městě ti, kteří se zatím drželi zpátky, o překot rokovali, co dál. Rozhodli se zaútočit za úsvitu. Rozdělili si mezi sebou zbraně a munici, přesunuli se blíž k černošskému městu a vyčkávali. Skupině mužů se podařilo zmocnit se kulometu Národní gardy, který umístili na obilné silo, odkud měli dobrý výhled na celý Greenwood. Několik minut po páté hodině ranní se nad městem rozječely sirény a útok začal. Obránci Greenwoodu statečně vzdorovali, ale proti obrovské bílé přesile neměli nejmenší šanci. Nad městem začalo dokonce kroužit několik letadel, jejichž posádky střílely a shazovaly na zem zápalné lahve a dynamitové nálože. Dům za domem byl prohledán, vyrabován, jeho obyvatelé – pokud byli přítomni – byli vyvedeni ven. Pokud kladli odpor nebo pokud byly v domě nalezeny zbraně, byli bez milosti zastřeleni. Dům byl pak zapálen.
Policie a Národní garda se nikterak nesnažily bránit bílým útočníkům v jejich řádění. Někteří příslušníci obou sborů se prostě připojili k plenícímu a vraždícímu davu, někteří jen nečinně přihlíželi a jiní se jali zatýkat všechny černé obyvatele bez rozdílu a soustřeďovat je v narychlo zřízených internačních centrech.
Na druhou stranu je třeba říci, že nemálo bílých obyvatel Tulsy se k vraždění a drancování nejen nepřipojilo, ale naopak se snažili své černošské sousedy chránit – někteří poskytovali první pomoc raněným, jiní ukryli pronásledované černochy ve svých domech. Mnoho bělochů mělo černošské služebnicto. Brzy začali městem projíždět auta s ozbrojenci, kteří požadovali vydání těchto lidí a odváželi je neznámo kam. Běloši, kteří odmítli své černé služebnictvo vydat, byli označeni za „negrofily“ a byla jim alespoň vytlučena okna.
