Opuštěných a v lásce zklamaných mužů přibývá. Nebo mužů, kteří se s bývalou partnerkou přetahují o děti, peníze apod. a nedopadá to pro ně dobře. Všiml jsem si, že dost často tito muži obviňují feminismus, který označují za „čisté zlo“ apod.
No, já si naopak myslím, že feminismu je pořád málo. I když: on není feminismus jako feminismus.
Feminismus dnes není žádné jednolité hnutí ani ideologie. Je to celospolečenský proces. A jsou v něm tedy jevy a prvky pozitivní i negativní.
Jak se pozná pozitivní feminismus od negativního?
Ve zkratce: negativní feminismus je ten, který neustále vykřikuje, že ženy jsou u nás pořád děsně utiskovány a je třeba pro ně zavádět všelijaké kvóty a jiné výhody, které lze souhrnně označit jako tzv. pozitivní diskriminaci.
Otázka zní: Jsou u nás ženy stále diskriminovány?
Ano. Někdy a někde pořád ano. Ovšem jinde, při jiných příležitostech, jsou pro změnu diskriminováni muži. Takže ono se to tak nějak vzájemně vyrovnává. Není to samozřejmě uspokojivý stav, nicméně, těžko asi někdy dostáhneme stavu, kdy by společnost byla dokonalá. Můžeme se a měli bychom se samozřejmě snažit, aby byla co nejdokonalejší, leč je třeba se smířit s faktem, že tak úplně se nám to asi nikdy nepodaří a zbytečně nad tím nebrečet.
Třeba takový klasický problém: některé feministky pořád tvrdí , že ženy vydělávají méně než muži a že se tak děje z důvodu diskriminace. Je tomu však skutečně tak? Inu, to, že ženy dostávají za stejnou práci obvykle méně peněz, je dokázáno statisticky. Takže to nelze zpochybnit. Ale jak je to s tou diskriminací? Je opravdu příčinou?
Podle mého názoru nikoliv. Pes je zakopán jinde. A sice v celkovém nastavení společnosti, která je v jádru stále silně patriarchální. Teď asi někdo vítězně zvolá: Vidíte? Patriarchální společnost. Takže přece jen diskriminace!
Ono je to však složitější. Diskriminace znamená, že jsou někomu záměrně upírána určitá práva. Patriarchální v dnešním, rozšířeném významu definuje společnost, ve které mají stále dominantní postavení muži. Tato dominance však nemusí být výsledkem nějakého útlaku či diskriminace. Může to být i tím, že zatím stále poměrně vysokému počtu žen mužská dominance prostě vyhovuje. Stačí si projít pár inzerátů na seznamkách: Hledám muže, ke kterému bych mohla vzhlížet! Hledám pana Dokonalého! Atd.
Projevuje se to i tím, že většina žen si stále hledá spíš staršího partnera (i když zde se trend začíná pomalu měnit), v tom, že ženy v případě sňatku stále ochotně přijímají mužovo příjmení a, a to je důležité, většina žen stále předpokládá nebo přímo požaduje, aby měl muž vyšší příjem.
A to je podle mého názoru klíčový důvod toho, že muži berou za stejnou práci často víc peněz. Muži jsou totiž pod nesrovnatelně vyšším tlakem vydělávat víc než ženy. Na trhu práce se to pak projevuje tím, že muži prostě žádají víc, zatímco žena, která má doma muže s dostatečným příjmem, se často spokojí s platem menším, aby dané místo získala. Bité jsou na tom ženy samoživitelky a svobodné ženy, nicméně není to jednostranně vina diskriminujících mužů. Důkazem pro mé tvrzení je situace tam, kde jsou platy mužů a žen striktně stejné - např. ve státním sektoru, najmě ve školství, kde prostě na základním stupni o muže prakticky nezavadíte, protože plat učitele ZŠ je pro muže nedostačující. Na středním stupni, kde už jsou platy o něco vyšší, už je situace jiná.
Lze tento stav společnosti změnit? Je vůbec žádoucí ho změnit? A pokud ano, je ve společnosti dostatečná vůle ho změnit?
Ruku na srdce: hodně mužům dominantní postavení vyhovuje. Samozřejmě, ne vždy. A některým asi i vyloženě nevyhovuje. Být pořád dominantní je fuška. Člověk si nemůže dovolit dělat příliš mnoho chyb, přehmatů a klopýtnutí, protože to všechno jeho dominantní postavení nahlodává. Dominantní muž se těžko zbavuje stresu, protože je veden k tomu, aby nedával najevo slabost, aby se se vším vypořádal sám a nikdy „nefňukal“.
Chytrá žena má za stávající situace oproti mužům jednu obrovskou výhodu: když se to hodí, může být silná, dominantní a emancipovaná, ale kdykoliv se může dle potřeby proměnit ve slabou, zranitelnou bytost, která potřebuje mužovu oporu. To velice rychle pochopila celá řada zdatných manipulátorek, které toho úspěšně využívají v kariéře i osobním životě. Nezřídka se k této taktice uchyluji i ty „špatné“ feministky.
O co tedy usiluje „pozitivní“ feminismus? Usiluje o skutečnou rovnost pohlaví, plnou emancipaci žen. To dnes souvisí dost často především s tím, jak ženy vnímají samy sebe. Já osobně tomu říkám problém „mentální emancipace“. Mentálně plně emancipovaná žena si je jistá sama sebou. Nemá potřebu jakkoliv se vymezovat vůči mužům. Stejně, jako sebevědomý muž nemá potřebu jakkoliv se vymezovat vůči ženám. Nebo nadávat na feminismus.
Tento článek jsem začal psát po krátké debatě se svou dobrou kamarádkou, která se sama označuje za „antifeministku“.
Začalo to tím, že na Facebooku sdílela tuto básničku Jiřího Žáčka:
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmívaly
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
Napsal jsem k tomu, spíš jenom tak z hecu, abych ji trošku pozlobil, toto:
„Je to velmi sexistická básnička. Podporuje to stereotyp, že holka je od toho, aby z ní byla maminka. Takže holka, ze které není maminka, podle Žáčka asi žádný smysl nemá. Žena snad může dělat i spoustu jiných věcí, ne? Nemusí být každá nutně matkou. Básnička je ukázkovým příkladem genderové stereotypizace.“
Na to jsem dostal odpověď:
„Chlap má bejt chlap a táta, ženská má bejt ženská a máma, ty bys chtěl ženskou, která by byla chlap???“
Ano, to slyšíme často: že feminismus dělá z žen „chlapy“ a z mužů „baby“. No, pokud se tak děje, je to právě ten špatný feminismus. Feminismus, který se rovností pohlaví pouze ohání, ale ve skutečnosti mu nejde o rovnoprávnost, ale o naprostou výměnu rolí, o získání dominance, o vybudování jakéhosi „matriarchátu“.
Já jsem přesvědčen, že žena může být plně emancipovaná, a přesto může být ženou. Dokonce bych řekl, že teprve, když je žena plně emancipovaná, může být opravdu ženou. Protože jenom tak může být skutečně sama sebou. A jenom taková žena může muže inspirovat, aby byl opravdu Mužem.
Také mám naivní idealistickou představu, že taková emancipovaná žena nebude mít potřebu hojit si všelijaké mindráky na mužích, především pak ne na svém partnerovi.
Tož tak.
Óm mani padme húm.
