S články o tom, proč Česká republika nemůže přijmou uprchlíky z islámských zemí postižených válkou se roztrhl pytel. Skoro to vypadá jako taková malá soutěž, kdo vymyslí ten nejlépe znějící pokrytecký nesmysl. Přitom ten důvod je ve skutečnosti jenom jeden jediný. Kdybychom ho měli dotyčným oznámit, dal by se formulovat asi nějak takto:
„Mílí běženci,
tady v Česku všichni se zájmem sledujeme, co se tam u Vás doma děje, a je nám to opravdu upřímně líto. Je nám líto, co jste prožili nebo ještě prožíváte a chápeme, že to pro vás musí být velmi nepříjemné. Pečlivě jsme zvážili všechny možnosti, jak Vám pomoci, ale bohužel Vám musíme oznámit, že Vám v současnosti nejsme schopni nabídnout ubytování v naší zemi.
Je to způsobeno tím, že se Vás bojíme. Lépe řečeno, nebojíme se ani tak Vás samotných, jako toho, co z Vás některých dělá Vaše víra. Dostáváme zprávy ze zemí jako Německo, Velká Británie, Švédsko apod. o tom, jakou tam někteří Vaši souvěrci dělají paseku. A my tady u nás takovou paseku nechceme. A proto zde nechceme ani Vás. Někteří z Vás by asi žádnou paseku nikdy nedělali, ale to my nemůžeme vědět.
Věříme, že toto naše rozhodnutí, které je konečné a nelze se proti němu odvolat, nijak nezhorší naše vzájemné vztahy. Pokud Vám v budoucnosti budeme moci být nějak jinak nápomocni, neváhejte nás kontaktovat. Mějte hezký den.
Se srdečným pozdravem
Obyvatelé České republiky“
Musím sebekriticky přiznat, že sám nejsem z představy, že by se tady mělo, byť jen dočasně, ubytovat pár tisíc muslimů, nikterak nadšený. Ano, také mám obavy z islámu, islám se mi pranic nelíbí a nijak netoužím se s ním a jeho projevy tady u nás setkávat.
Na druhé straně nějak nemohu zapomenout na Židy. Na to, jak když začali být pronásledováni, se mnoho z nich snažilo z Německa a dalších zemí, kam hrozil vpád hitlerovských vojsk, utéci. A na to, jak postupem času měli stále méně kam, až neměli vůbec kam. Protože v té době Židy doma také nikdo nechtěl.
Šokující je např. příběh lodi MS St. Louis, na které se v roce 1939 plavilo 915 uprchlíků přes oceán. Postupně byli odmítnuti na Kubě, v USA a Kanadě. Museli se tedy vrátit zpět do Evropy a většina z nich nakonec skončila v německých koncentračních táborech, kde přibližně čtvrtina z nich nalezla svou smrt.
Nemohu zapomenout také na hudebníka Pavla Haase, bratra populárního herce Huga Haase. Zatímco Hugo Haas dostal americké vízum a včas odcestoval i s manželkou, Pavel Haas měl smůlu. Společně s dalšími Židy byl odvezen nejprve do Terezína, kde pokračoval ve skladatelské činnosti až do roku 1944, kdy byl zavražděn plynem v Osvětimi.
