V tomto článku vám chci představit jednoho moc zajímavého autora. Autora, který se od ostatních autorů tak trochu liší.
Na začátku roku 1998 přinesl jistý televizní kanál v hlavním zpravodajském čase krátkou noticku o kódu 513B. Zhruba dvě hodiny po uvedení oné zprávy zazvonil telefon v sídle zpravodajské služby Československé republiky. Sluchátko zvedl ve své pracovně pětadvacetiletý muž středně vysoký charismatický s hodností poručíka. Právě dorazil na noční službu po dobré středeční večeři. „U telefonu poručík Bureš,“ představil se. „Cože!“ vykřikl a praštil zděšeně pravicí do stolní desky. „Jistě, pane ministře! Ihned předám,“ zavěsil telefon a po těle se mu rozlil nepříjemný mrazivý pocit nejistoty. Stiskl tlačítko, aby přepojil hovor do kanceláře velícího důstojníka kapitána Helebranta. Ten právě odpočíval na luxusně vypadající kožené pohovce a dojídal croissant naplněný marmeládou. Jeho „guilty pleasure“, jak tomu říkal. Závislost na sladkém bílém pečivu omlouval tím, že jeho práce je velice náročná fyzicky i mentálně, tudíž potřebuje pravidelný přísun rychle vstřebatelné energie. Byl velmi svědomitý a snažil se do puntíku plnit přísahu, kterou složil při nástupu do státní služby. K tomu patřilo i to, že když se ozval řinčivý zvuk telefonu, zkontroloval čas na švýcarských náramkových hodinkách a na čistý list poznámkového bloku si zapsal 21:35. Teprve poté zvedl sluchátko. „No, Jirko, to sem já. Máš na dvojce ministra vnitra,“ hlásil neformálně Bureš. Z tónu jeho hlasu kapitán Helebrant nicméně vycítil, že se děje něco vážného. Nedal však na sobě nic znát a reagoval s klidem zkušeného profesionála. „Děkuju ti, Pavle.“ Bez dalších okolků stiskl tlačítko pro příjem čekajícího hovoru. Mezitím si poručík Bureš ve své pracovně setřel z čela pot. Něco muselo starouše, tedy ministra vnitra, pořádně vytočit. To nevěstilo nic dobrého.
Takto začíná špionážní román Jakuba Boudného zasazeny do alternativní reality. Jakubovi to trvalo třináct let, než to napsal. Proč tak dlouho? Jakub má tak trochu ztížené podmínky. Je po mozkového obraně ochrnutý a odkázán na invalidní vozík. Většinou žije v Jedličkově ústavu.
Jeho román je zajímavý a já bych mu ho rád vydal. Bohužel i přes veškerou píli a nasazení, které mu Jakub věnoval, to ještě není tak úplně ono. Přibližně půl roku už se Jakubovi snažíme nějak pomáhat, ale je to poměrně náročné. Proto jsem se nakonec rozhodl, že se pokusím pro Jakuba najít něco jako lektor či asistenta, který mu pomůže dopracovat text do finální podoby. Samozřejmě, takový člověk tomu bude muset věnovat dost času, tak ho bude potřebovat nějak zaplatit. Proto jsem pro Jakuba založil sbírku na Donio.cz. Už to tam skoro je. Chybí už jen pár drobných. A třeba za rok bude knížka na světě. Moc se na ni těším.
https://www.donio.cz/AsistentProJakuba
