Disclaimer: Následující ne zrovna politicky korektní a lehce černohumorný text má za cíl čtenáře pouze pobavit (pokud se zadaří). Nic jiného jsem tím nesledoval. Je to jen taková blbůstka no. :)
Nemálo lidí se dnes pozastavuje nad částkou, kterou prý Česká republika vyplatila za dvě unesené Češky.
Není nouze o názory, že je to moc. Dost možná je to pravda. Možná česká strana podcenila umění smlouvat, které je, jak známo, v blízkovýchodních zemích vysoce ceněno. Možná mohlo všechno dopadnout jinak, kdyby se jednání ujal někdo v tomto umění zběhlý:
Únosce: „Za ty dvě holky chceme dvacet milionů dolarů, ani o cent méně!“
Vyjednavač: „Cože? Dvacet mega? Chacha! Vy si ze mě nejspíš děláte legraci! Vždyť ty holky jsou takové na první pohled neduživé, ani pořádně široké boky to nemá - kdepak. O takové ceně se vůbec nebudeme bavit.“
Únosce: „Víte jakou to dalo práci je unést? A co unést - to bylo ještě to nejlehčí. Ale starat se o ně. Měli jsme s tím obrovské náklady. Šatili jsme je, živili. Spousta mých lidí si musela notně utrhnout od úst, jenom, aby děvčata nestrádala. Ale dobře - že jste to vy, a že jste mi sympatický, spokojím se s deseti miliony za obě.“
Vyjednavač: „Nepřipadá v úvahu. Uvědomte si, že se jedná o peníze našich občanů. Daňových poplatníků. Tolik peněz většina z nich v životě neviděla pohromadě. Jak jim to vysvětlíme? Víte co? Co kdybychom vám místo dolarů dali víčka?“
Únosce: „Víčka? Jaká víčka? Co to je?“
Vyjednavač: „No víčka. Od limonád. Je to vysoce kvalitní plast, který má obrovské využití. V Česku je to velmi žádané platidlo. A některé jsou moc hezky barevné - koukejte.“ (vytahuje několik různobarevných víček)
Únosce: „Vy vrahu! Ano, vrahu! Cožpak si myslíte, že já ty dolary chci pro sebe? Jen se podívejte kolem dokola. Co vidíte? Poušť! Skoro nic tady neroste. Půda nás neuživí. Tak se musíme pořádně ohánět, abychom vyžili. Jen pomyslete na naše nebohé děti! Ale dobře, utáhneme si opasky a spokojíme se s pěti miliony dolarů.“
Vyjednavač: „To je pořád moc. Ale víte co? My na vás tam u nás uspořádáme sbírku. Naši lidé jsou moc štědří a empatičtí. Když jim vylíčím, jak to tady máte těžké, určitě vám pošlou nějaké prošlé konzervy a pár plyšáků pro děti.“
Únosce: „Ajajaj! Co mi to děláte? Víte, kolik času strávil s děvčaty náš imám? Jak se jim trpělivě věnoval, aby je přivedl na pravou víru…“
Vyjednávač: „Cože?“
Únosce: „Copak?“
Vyjednávač: „Co jste to říkal o imámovi a o víře?“
Únosce (kouká stranou): „To nic, toho si nevšímejte.“
Vyjednávač: „Chcete říct, že Hanča a Tonča přestoupily na islám?“
Únosce: (kouká do země a šoupe nohou): „Nó, jenom maličko trošičku.“
Vyjednávač: „Tak to už si je nechte. Cožpak nevíte, že v ČR islám nechceme?“
Únosce: (škrábe se na hlavě, ví, že udělal chybu): „Tak třeba zadarmo…“
Vyjednávač: „Ne, vůbec. Jak jsou jednou nakažené islámem, tak už o ně nestojíme. Teď by to s nimi ještě třeba šlo, ale jak by se o tom dozvěděl Konvička - znáte Konvičku, že? (únosce útrpně přitakává) - tak by je hned začal deislamizovat a pak by s tím všude prudil a ty deislamizované holky by pak prudily ještě víc - kdepak. Tady už není o co stát.“
Únosce: „A nešlo by to nějak…?“
Vyjednávač: (rezolutně) „Nešlo! Jen si je hezky nechte!“
Únosce: „A co s nimi jako máme dělat?“
Vyjednávač: „To je vaše věc. Na to jste měli myslet dřív. Jsou z nich teď muslimky - tak ať si je někdo vezme a udělá jim kupu dětí.“
Únosce (smutně): „Když on tyhle západní konvertitky nikdo nechce. Ony jsou načichlé tou vaší emancipací atd. Je s nima hrozně těžká práce. Nechtějí poslouchat, odmlouvají, když je člověk zbije, tak remcají ještě víc. Nakonec to stejně skončí ukamenováním. A to si nemyslete, že to tady někdo dělá rád. Především musíte vykopat tu jámu. Víte, jaká je to fuška vykopat jámu v téhle vyprahlé, kamenité půdě? To se jeden fakt nadře. Víte co? Mohli bychom ze Saúdy domluvit nižší cenu ropy. Jenom pro vás. To se vám vyplatí.“
Vyjednávač: „No já nevím…“
Únosce: „Levnější ropu a dvoje povlečení k tomu.“ (spiklenecky pomrkává)
Vyjednávač: „Čtvero povlečení.“
Únosce (s úlevou): „Platí.“ (a posmutněle dodává) „S vámi je tedy radost obchodovat.“
