Pan Aleš Hodina v diskuzi pod mým nedávným blogem namítl, že nežijeme v patriarchální společnosti, protože jinak by prý nebylo možné, aby ženy opouštěly muže a připravovali je o děti a o majetek. Nuže, jak to tedy je?
Jak říká nadpis, jsem ochoten přistoupit na to, že již nežijeme v patriarchální společnosti, ale v post-patriarchální společnosti. Je to asi i výstižnější. I když já tu předponu „post-“ dost nerad používám, jelikož ona má už taky všelijaké konotace, nadužívá a se a člověk pak nakonec vůbec neví, o čem je řeč. Ale budiž. Podívejme se tedy na některé aspekty této post-patriarchální společnosti. Já už jsem o tom sice psal dřív, takže, abych se neopakoval, dovolím si vložit sem odkaz na jeden svůj starší blog:
http://indruch.blog.idnes.cz/c/435091/Jsem-cim-dal-vetsi-feminista.html
Zabývám se v něm třeba tím, zda je to, že ženy pořád berou za stejnou práci méně peněz než muži, způsobeno diskriminací či jinými faktory.
Dnes se zaměřme na to rozbíjení rodin a obírání muže o děti a majetek. Je to opravdu, jak říká pan Hodina, projev matriarchátu? Nikoliv. Je to právě a jedině projev hluboce zakořeněného patriarchálního myšlení.
Toto myšlení vypadá asi takto: žena je tvor v zásadě slabý, nesamostatný, a tak potřebuje ze strany státu větší míru ochrany než muž. A žena je samozřejmě „určena“ primárně k rození a opečovávání dětí, tudíž je naprosto přirozené, že po rozvodu se o dětí dál stará výlučně ona. A protože se tato slabá a nesamostatná žena stará sama o děti, opět k tomu potřebuje ještě větší podporu státu.
Mě třeba vždycky pobaví, když se někde mluví o „samoživitelkách“. Tím nepopírám, že to některé samoživitelky mají těžké. Jenže - já jsem vlastně také samoživitel (mám 3 děti ve střídavé péči) - a taky to mám těžké. Jenže na to se tak nepohlíží. Pokud se muž rozhodne, že se bude starat o děti - ať už výlučně nebo formou střídavé péče - nejprve je ze strany OSPODu podroben určitému zkoumání, zda umí vařit, uklízet, prát apod. Pokud prokáže, že ano, už se o něj nikdo nestará. Prostě se předpokládá, že jako silný a schopný muž to má s těmi dětmi a se vším ostatním nějak ošéfované, že si zkrátka a dobře už nějak poradí. Proto se slovo „samoživitel“ nepoužívá. Být ženami, tak proti označení „samoživitelka“ silně protestuji. Protože to slovo automaticky vytváří dojem, že pokud se žena „živí sama“, je to něco nestandardního. A že taková žena zaslouží soucit a podporu, protože ženu by měl přece živit někdo jiný.
A přesně tohle jsou ty patriarchální stereotypy, o kterých já celou dobu mluvím.
Z toho důvodu jsem i proti různým kvótám, protože, podle mého názoru, zavedení kvót znamená, že ženy, přestože k tomu mají veškeré legislativní prostředky, si nedokáží patřičné postavení vydobýt samy. Na druhé straně je mi velice sympatické rozhodnutí nového kanadského premiéra Justina Trudeaua poskládat si genderově i jinak vyváženou vládu. Protože tam to nebyla otázka žádných kvót. On k tomu měl pravomoc a připadlo mu samozřejmé postupovat, jak postupoval. Ostatně, když se ho jedna reportérka zeptala, proč to tak udělal, odpověděl prostě, že proto, že se píše rok 2015. A to je přístup, který bychom potřebovali i u nás.
Patriarchálních stereotypů je celá řada. A v mnoha případech si je vůbec neuvědomujeme. Až když nám je někdo ukáže. A i tehdy se dost často zuby nehty bráníme to připustit. Protože ten stereotyp nám vyhovuje. Nebo zdánlivě vyhovuje. Třeba příjmení manželů. Pořád se automaticky předpokládá, že si žena vezme příjmení manželovo. Nejenže by jen velmi malé procento mužů souhlasilo s tím, že by si vzali příjmení ženino, ale dost mužů by i urazilo, kdyby si žena ponechala příjmení vlastní. Tohle už se trochu mění, ale pomalu. Nedávno jsem koukal znovu na první Smrtonosnou past, což je film z roku 1988, kde John McClane vyčítá manželce, že začala používat své dívčí jméno. Tak je to čtvrt století. Dnes už by něco takového v americkém filmu asi nezaznělo. V českém ještě jo.
Někdy na bázi patriarchálních stereotypů vznikají stereotypy nové - můžeme jim říkat stereotypy post-patriarchální. Typickým stereotypem tohoto druhu je, že za rozchod manželů může vždy muž - buď proto, že byl nevěrný, nebo, byla-li nevěrná žena, tak stejně je na vině muž, protože ženě určitě v tom vztahu něco podstatného chybělo, a protože manžel nebyl schopen - přes četné náznaky - toto dodat, šla žena hledat štěstí jinam.
Dnes víme, že ženy jsou minimálně stejně promiskuitní jako muži. Ovšem patriarchální společnost ženskou promiskuitu a nevěru netoleruje. A tak se zrodil mýtus „obětavých ochránkyň rodinného krbu“, který měl sloužit jako ideál a vzor, který měly poslušné manželky následovat. Současně však muži chtěli mít sexuální svobodu. Nechtěli, jak v knize Pro blázny smrt vyjádřil Mario Puzo, „šoustat dvacet (a víc) let furt tu samou ženskou“. A tak se zrodil stereotyp muže rozsévače semene, pro jehož „přirozené potřeby“ musí mít hodná ženuška pochopení v zájmu vyššího dobra - tedy rodiny.
Tohle všechno pak jako bumerang vedlo k vytvoření nového umělého stereotypu, že ať je to, jak je to, žena je vždy oběť. Jakože část feministek bez problémů přijala stereotyp, že „muž je nezodpovědný rozsévač semene“, a na základě toho vytvořila nový stereotyp, že muž, jakýkoliv muž, za to všechno musí být na základě principu kolektivní viny potrestán. Takže matriarchát to tak trochu je, ale je to matriarchát opírající se o patriarchát. Není to matriarchát postavený na tom, že „my jsme silné ženy a bereme si jen to, co nám po právu náleží“, ale spíš na „jsme nesebevědomé, ukřivděné a ublížené ženy, a bereme si vše, co dokážeme urvat“. Jinými slovy dnes my, muži, sklízíme hořké plody toho, co zaseli naši předkové.
Tyhle stereotypy už se žádnými zákony ani kvótami odbourat nedají. Lze uvažovat o některých motivačních opatřeních, jako např. o způsobech čerpání rodičovské dovolené, ale to je tak všechno, co se dá dělat. Zákazy či příkazy už tady fungovat moc dobře nebudou. Protože, jak říkám, vlastně pomáhají dál udržovat přesvědčení, že muži jsou schopnější než ženy.
Hodně lidí třeba v diskuzích píše: já jsem pro rovnoprávnost, ale muž by měl být mužem a žena ženou. To je hláška asi na stejné úrovni, jako „já nejsem rasista, ale…“ To nejcennější, co můžete dát druhému člověku, je svoboda. A největší ze všech svobod je svoboda být sám sebou. Tedy svoboda hledat se, najít se, realizovat se. Tak, jak to cítím já. Ne tak, jak to chce mé okolí. Mužnost i ženskost mají nesčetně mnoho podob. Neexistuje žádná jediná správná mužnost a jediná správná ženskost. Každý by měl mít právo hledat si tu svou, vlastní mužnost nebo ženskost, své vlastní já, a k tomu si hledat odpovídající protějšek.
Ovšem jediným skutečným řešením je veřejná diskuze a to, že se nad sebou zamyslíme. My - tedy muži i ženy. Kdo jsme, jak se chceme prezentovat, jaké chceme partnery a jak chceme být svými partnery i okolím vnímáni a přijímáni. Někdo je sado-masochistická osobnost, takže má potřebu být buď v dominantním či submisivním postavení. Na druhou stranu toto lze považovat za určitou poruchu osobnosti - i když to zatím nemá lékařskou klasifikaci - ale asi by se s tím dalo pracovat. A někdo prostě hledá rovnocenného člověka. Člověka, kterému se může s důvěrou dívat do očí, před kterým se nemusí bát projevit i své slabosti, pochybnosti a nejistoty, člověka, před kterým si nemusí a nepotřebuje na nic hrát. Protože dnešní vztahy mezi muži a ženami jsou, baj vočko, založeny tak minimálně z 90 % na přetvářce. Také se tomu říká hra. Muži se líbí nějaká žena, tak přemýšlí, jakého muže by tak asi chtěla. A toho se před ní snaží hrát. Podobně žena, pokud má o daného muže zájem, pro něj hraje divadlo. A když je tato hra takzvaně úspěšná, získají oba dva někoho, koho neznají, a kdyby ho znali, tak by ho nechtěli. Někdy jim to dojde včas, pak je to OK. Někdy, až jsou na světě děti, kteří ty dva divné lidi považují za své rodiče, za svou rodinu. No a pak jsou z toho ty tragédie.
Tím hlavním klíčovým slovem, i když to tak na první pohled možná nevypadá, je tedy opravdu SVOBODA. Jedná se v prvé řadě o proces osvobození sebe sama - osvobození od různých stereotypů, předsudků a obav. Proces dosažení vnitřní svobody prostřednictvím sebepoznávání. Také pozorujeme, že čím je člověk svobodnější, tím méně má potřebu něco vnucovat ostatním. Protože má respekt k jejich svobodě.
Někdo teď může říct, že jsem se sám nachytal na švestkách - protože přece, když někdo protestuje třeba proti nějaké výstavě, tak přece potlačuje svobodu druhého - v tomto případě autora, eventuálně pořadatele výstavy, a také případných návštěvníků. No, je to v zásadě pravda. Jenomže ona existuje „svoboda od“ a „svoboda k“. A dost často na sebe tyto dvě svobody narážejí. A v mnoha případech nelze jednoznačně říct: tohle je správné a toto ne. Je to neustálý proces diskuze a hledání kompromisu. Když se vrátíme k inkriminované výstavě pan Richtra - ta již byla instalována na jiném místě. A halasně se propaguje jako „Zakázaná výstava“. Podle mého názoru toto je přijatelný kompromis. A bylo možné ho dosáhnout i bez veškerého toho rozruchu. Jenomže my, tedy naše společnost, ještě nemáme tento druh diskuze tak úplně zmáknutý. Takže někteří lidé si pod pojmem svoboda představují, že mohou všude všechno. Tedy požadují univerzální „svobodu k“. Ovšem tu zpravidla vztahují pouze na sebe. Když dojde na jiné otázky, začnou vehementně hájit svou „svobodu od“ - jakože nechtějí být „obtěžováni“ například projevy lidí odlišných kultur, náboženství apod. - což jsou ale opět jen projevy „svobody k“. No prostě se máme v tomto ohledu ještě hodně co učit. Všichni.
