Takže tady máme další případ, kdy „blog dělá blog“. Po zveřejnění mého článku Děti… mě potěšila celá řada souhlasných reakcí. Zaznělo tam však i pár názorů, které mě překvapily, a které jsem naprosto nečekal. V závěru článku jsem napsal, že „někdy v noci brečím“. Několik čtenářů či čtenářek na to reagovalo následujícím způsobem:„…způsob, jakým to říkáte, musí každou plnokrevnou ženskou vyděsit a zahnat…“ „…z vašeho článku přímo řve jakýsi nedostatek chlapství a o takové je těžko co stát i kdyby jinak byli ze zlata.…“ „chlapi můžou plakat, ale pokud možno v ústraní a nevystupovat jako labilák. Pak ať se nediví, že je odeslán do řiti“.
Nečekal jsem, že v dnešní společnosti ještě přetrvávají podobné stereotypy. Zaznívají nám tady vlastně dvě témata: Co je to chlap či „chlapství“ a zda je přijatelné, aby muž „ronil slzy“.
Přemýšlel jsem, zda věnovat každému z těchto témat samostatný článek, ale nakonec jsem usoudil, že jeden stačí.
V prvé řadě je třeba mít na paměti, že blog je přece jen také literární útvar. Jeho autor tak má k dispozici nejrůznější výrazové prostředky. Zmínka o „nočním breku“ tak mohla být pouze metaforou či nadsázkou. Schválně ovšem nenapíšu, jak to je, protože to není v tomto kontextu důležité.
Takže otázka první: Co je to vlastně „chlapství“ aneb jak se pozná chlap?
První, co mi v této souvislosti vytane na mysli, je scéna z filmu Sedm statečných. Mám rád i jeho předlohu Sedm samurajů. Ale právě ve westernové verzi je to hezky lapidárně vyjádřeno. Tedy – tam se hovoří o „hrdinství“. Ale v takovém smyslu, že já myslím, že je to prakticky totéž.
Za Bernardem O'Reillym (Charles Bronson) přiběhnou místní kluci a v rozhovoru mu řeknou, že jejich otcové „byli zbabělí“(protože se nakonec rozhodli se Calverovi vzdát). Bernardo okamžitě vysází dotyčnému klukovi pár na zadek a následně má ke klukům krátký proslov o tom, co je to hrdinství: že opravdové hrdinství není mít bouchačku a umět s ní zacházet. Ale mít rodinu, živit ji, pečovat o ni, mít za ni zodpovědnost. „Na to,“ říká Bernardo, „jsem já nikdy dost odvahy neměl.“. Já jsem si to zapamatoval už když jsem viděl film poprvé jako kluk. Ale samozřejmě si nedělám iluzi, že by upocený mexický rolník měl vedle urostlého Bronsona v nejlepších letech u nějaké ženy šanci…
Spisovatel Rudyard Kipling vyjádřil svůj názor v básni Když, která byla údajně oblíbenou básní prezidenta T.G. Masaryka. Měl prý její výtisk neustále na desce svého psacího stolu:
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,
když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi —
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!
K tomu jsem, mimochodem, napsal svého času takový krátký dovětek:
Když každý den jak soumar
vláčíš stejná slova
Když veškerá tvá hrdost
se před únavou schová
Když mysl tvá se kroutí v divné křeči
A z úst, která mlčí, slyšíš divné řeči
Když kluk, co jí kdysi zpíval,
Tvé ženě zmizel z očí
Když láska, co sis vysnil,
Se jiným směrem točí
Stejně to, chlapče, nevzdáš,
Ať jsi muž nebo ne
Víš, že na to nemáš,
A je to humorné,
Něco jsi tu začal,
Nejde to nechat být,
Tak ač děsně nerad
Dál se budeš dřít.
Co dál dělá chlapa? Třeba to, že je pravdomluvný a vždycky drží dané slovo. Teda alespoň, kdysi to tak platilo. Platí to ještě dnes? Ale kolik chlapů napočítáte, když vám lže do očí kdejaký obchodník, který vám chce vnutit své zboží, kdejaký politik, který usiluje o váš hlas?
A nyní k těm slzičkám:
Od kdy vlastně platí to, že „chlapi nepláčou“? Rozhodně to neplatí odjakživa. Pláčou hrdinové antických eposů a tragédií. Třeba Odysseus. Když se mu stýská po domově, po rodině, když umírají jeho přátelé. Pláčí biblické postavy. Pláče král Lear. Plakal d'Artagnan. To jenom, co si nejlépe pamatuju. A bylo to akceptováno. A dnes pláčí „hrdinové“ úplně běžně. Třeba takový Rambo pláče v závěru prvního filmu svému veliteli na rameni. Rocky Balboa pláče v posledním filmu, když mluví s Paulim o neklidu ve své duši…
Model „neplačícího muže“ je ve skutečnosti poměrně mladý. Pochází z viktoriánské Anglie, odkud se rozšířil dál. A nebyl to „neplačící muž“, ale muž celkově chladný, nedávající najevo naprosto žádné emoce. Ani lásku, ani něhu. Byl to škrobený, studený psí čumák. Jsou dochovány vzpomínky dětí, které měly takového otce. Otce, který byl pro ně jako cizí člověk. Byly mu povinovány úctou, musely ho poslouchat, ale to bylo vše. On je nikdy nepohladil, nepolíbil, neobjal, nepochválil, neřekl jim, že je má rád.
Ve skutečnosti je to tak, že člověk emoce buď má nebo nemá. Člověk, který nedokáže cítit smutek a stesk, nedokáže obvykle ani prožít opravdovou radost. Říká se, že pět minut smíchu prodlouží i život o pět minut. O pláči to platí dvojnásob. Pláč je přirozená reakce organismu, kterou se zbavuje napětí. Člověk, který potlačuje pláč, si může zadělat na vážné problémy. Víme, že se muži dožívají v průměru kratšího věku než ženy. To může mít samo sebou celou řadu příčin, ale jednou z nich může být i toto potlačování negativních emocí, které postupně zvyšuje stresovou zátěž, až to může skončit třeba nějakou to ischemickou poruchou srdeční nebo mozkovou příhodou.
Takže rozhodně odmítám názor, že slzy jsou nějakým projevem slabosti či změkčilosti. Tím je například to, zda člověk své problémy řeší nebo před nimi utíká. A je jedno, zda při tom pláče či nikoliv.
Někdy může „chlap“ brečet třeba jen proto, že mu společnost neumožňuje být „chlap“. Bývaly doby, kdy měl muž právo, když se mu někdo snažil odloudit manželku, dotyčného buďto rovnou zabít jako psa nebo ho alespoň vyzvat na souboj. Někdy se mi po těch časech stýská, i když je pravda, že tak předčasně zemřela spousta vynikajících osobností. Třeba básník Alexandr Puškin. Ovšem ten současný pocit bezmoci, když se vám někdo nabourá tímto způsobem do života, také nestojí za nic. Tak jsem dal milenci své ženy alespoň pořádnou českou facku. A on, protože je chlap moderního ražení, to nahlásil na policii jako napadení…
Dnešní doba je doba politiků, obchodníků, finančníků a právníků. Může být někdo z nich „chlap“? Když úspěch v těchto oborech vyžaduje neustále taktizování, pletichaření, lhaní, mlžení, uplácení, uzavírání „oboustranně výhodných dohod“ apod.?
Tak nějak se mi chce
z mnoha věcí blít
chtěl bych vraného koně
a zlaté brnění
šavličku broušenou
na dvě strany
vyjet do pole
bez bázně a hany
do pole vyjet
a zdatně se bít
raději padnout
slavně či neslavně
než zaživa tlít
V srdci je touha
A síla ve svalech
Však nepřátel šiky
Nestojí na valech
Znám jejich jména
Znám jejich zbraně
A věru nevím
Nevím jak na ně
Nechtějí bojovat
Muž proti muži
Mění svou barvu
A jako mlži
Zatahují tkáně
Dávno je
Dávno je pryč
Doba zvednutých rukavic
