Boj proti přechylování jakožto slepá větev feminismu

Jak to tak okolo sebe pozoruji, stává se používání ženských příjmení bez přechýlení v Česku docela módou. 

Nedávno mi třeba přišel e-mail, na který jsem měl problém odpovědět, protože nevím, zda je správné Vážená paní Neruda či Vážená paní Nerudo.

Pak jsem si na iDnesu četl o trdelnících plněných zmrzlinou, kde figurovala Ester Bezděk. To, ráčej prominout, je taky pěkný paskvil. Vážená slečno Bezděk. Vážená slečno Bezděku. Vážená slečno Bezděko? Fakt nevím, jak s tím naložit.

Jana Valdrová, která se považuje za „generovou lingvistku“, ve svém článku  http://www.valdrova.cz/news/30/20/Prechylovani-prijmeni nepřechylování obhajuje.

Ten článek obsahuje řadu postřehů, se kterými nelze než souhlasit - jako například, že nepřechylovaná příjmení v češtině existují už dlouhou dobu. Ano, to je pravda. Ale jsou to obvykle specifická příjmení.

Ovšem celý ten článek začíná slovy: „Příjmení s -ová odjakživa označují přináležitost ženy k muži, což se některým ženám nelíbí a mají na to právo.“ Tak samozřejmě –  každý člověk má právo na to, aby se mu něco nelíbilo. Ale to s tou přináležitostí pravda není. Má-li žena toto příjmení třeba po matce, tak jak to označuje její přináležitost muži? Je sice pravda, že přechylováni takto nějak vzniklo, ale to už je dávno a dnes se jedná o čistě jazykový jev. Tak to ve světě chodí - něco má nějaký původ, ale ten se časem vytratí. Vedle toho i Jana Valdrová píše:  „Stranou debat zatím zůstává další jazykový relikt patriarchátu: žena sňatkem skoro automaticky přebírá jméno manžela, zatímco opačné případy jsou velmi vzácné.“

Tomu je dobré věnovat pozornost. Existují totiž ženy, které přijmou příjmení svého muže, ale hrdě si ho nepřechýlí. To je prostě absurdita.

Jak už jsem napsal, přechylování je jazykový jev. Feminismus by se do toho montovat neměl. Ono se totiž zapomíná na to, že se nepřechyluje pouze ženské příjmení, ale také pomnožný tvar. Když přijdou do společnosti pan Svoboda s paní Svobodovu, řekne se, že dorazili manželé Svobodovi. Pokud ale dorazí pan Svoboda s paní Svoboda (nebo Svobodou? V tomto také nemám úplně jasno.), bylo by „manželé Svobodovi“ nesprávně. Ale co s tím dál: jsou to manželé Svoboda? Nebo manželé Svobody? Nebo snad Svobodi?
V některých případech si čeština vypomáhá koncovou -ov- i při skloňování: neříkáme „o Bedřichu Smetaně“, ale „Bedřichu Smetanovi“. Ale v případě ženského nepřechýleného příjmení?
Naopak ženská příjmení, která ho nepotřebují, ho nemají: Nová, Stará, Krásná apod.

Jana Valdrová rovněž zmiňuje další důvod odporu proti přechylování: že se tím prý komolí cizí jména. A jako podpůrný argument uvádí, že Martině Navrátilové to její -ová v USA také nikdo nevzal. Nevzal, protože respektovali, že je to její jméno. A stojí za povšimnutí , že Martina Navrátilová, kterou určitě nelze podezírat z toho, že by chtěla patřit nějakému muži, se nezačala psát Navrátil. Ale stejně si to její jméno v USA a dalších zemích upravili - sebrali jí čárky nad „a“.

Zkrátka a dobře - každý jazyk se snaží cizí slova, se kterými musí pracovat, nějak přizpůsobit, aby zapadla. Někdy to jde lépe, někdy hůř. Také neříkáme: Jel jsem do New York, ale do New Yorku.

Nepřechylování  by také podstatně ztížilo práci překladatelům. Představme si například, že v knize někdo na někoho volá:
„Black!“
Volá-li na muže, přeloží se to „Blacku!“ Volá-li na ženu, není problém, když to přechýlíme: „Blacková!“ Bez přechýlení by to muselo být „Black!“ Protože tradičně se nepřechylují pouze příjmení nesklonná. Takže čeština neumí skloňovat některá nepřechýlená příjmení, která se v mužském rodě normálně skloňují. Nebo jak by se to mělo skloňovat? Blacko? Smithko? Braunko? Jdu za Blackou.

Někdo třeba namítne, že by si překladatel mohl vypomoci tím, že by to rozšířil třeba na „Paní Black!“ To by sice mohl, ale mohl by tím významně změnit vyznění daného zvolání. Pokud totiž někdo oslovuje člověka pouze příjmením, obvykle tím dává najevo nějaký svůj postoj či rozpoložení. Nadřazenost, neúctu apod. Takže to by se takovým „rozšířeným“ překladem ztratilo.

Narazil jsem i na argument, že některé matky mají v zahraničí problémy, když se podle tamních neinformovaných orgánů  „jmenují jinak “než jejich děti. Připouštím, že to se někdy asi stát může. Jenže podobně jsou na tom i matky, které si po svatbě ponechají své rodné příjmení, ale s manželem se dohodnou, že děti se budou jmenovat po něm. Nebo matky, které mají děti z různých manželství. Každé z nich má jiné příjmení. Takže tahle námitka tak úplně nefunguje.

Nemohu tedy souhlasit se závěrem Jany Valdrové, že „Je třeba jasně říci, že ženská příjmení bez -ová jsou v češtině mluvnicky správná, stovky let vžitá, jejich používání nepřekážejí žádná jazyková specifika a není důvod bránit jejich registraci zákonnými ustanoveními.“

Mluvnickou správností si nejsem jist, protože, přece jenom, nejsem dostatečně erudován. Spíš bych se klonil k názoru, že pokud je mluvnicky správný tvar přechýlený, pak tvar nepřechýlený je mluvnicky nesprávný. Nicméně, jak jsem  právě ukázal na konkrétních příkladech, jazyková specifika na překážku občas jsou. Akorát s tím zákonem nevím – zda má zákon do takových věcí mluvit či ne.

Závěrem: Feministky a feministé by rozhodně měli vypustit přechylování ze své agendy, protože to do ní nepatří. Pokud se totiž otázka přechylování mixuje s feminismem, lze to vykládat různě. Například, že ženy, které mají s přechýlením svého příjmení problém, se necítí dostatečně jako ženy. A tak se alespoň tím příjmením chtějí „pomužštit“. Naopak ženy, které sebevědomě nosí své přechýlené příjmení , jsou hrdé na to, že mají své vlastní jméno. Jméno, ze kterého je ihned patrné, že se jedná o ženu. O ženu, která se nebojí být ženou.

Místo toho by bylo vhodné zaměřit se na to přejímání příjmení po svatbě. Nebo i bez svatby. Že jo, Moniko Babišová.

Přechylování je záhodno nadále používat i u cizích jmen, pokud tam to přechylování přirozeně pasuje. Jména, která by přechýlená působila nepřirozeně či dokonce jako jazykolam, nepřechylovat.

Je spousta vhodnějších oblastí, které nabízejí ženám možnost prezentovat svou emancipovanost a suverenitu. Ten boj proti přechylování je spíš taková manýra. Hloupá manýra.