Když jsem četl poslední článek Tomia Okamury, nejdřív jsem s ním bezvýhradně souhlasil. Považuji se totiž za tzv. bezúhonného občana a jako takový mám určité obavy z různých forem zločinnosti. Současně mám někde hluboko ve svém podvědomí zasunuto přesvědčení, že před zločinem by nás měla chránit policie. Takže informace, že se stavy policistů mají snižovat, mě zpočátku málem vyděsila. Ježišmarjá, říkal jsem, co si počnem? Všude je to samý zloděj a podvodník, už tak s tím má policie dozajista plné ruce práce, no teď aby se člověk tím tumplem bál vystrčit nos či nechat svůj majetek bez dozoru. To raději ať to víno podraží. A klidně i o dvacet korun. Ať nežeru. Tedy vlastně nepiju.
Jenže pak jsem si zkusil vzpomenout, kdy mi v mém, ne už tak úplně krátkém, životě policie opravdu pomohla, když jsem ji potřeboval. Když nám vykradli dům nebo nám na parkovišti před pražským bytem jedna partička opakovaně vykrádala auta. No a zjistil jsem, že nikdy. Vždycky, když jsem šel nějaký ten případ hlásit, tak mě kamarádi zrazovali: „Ani tam nechoď. Nemá to cenu. Akorát s tebou sepíšou protokol a za měsíc to odloží. “ No, já tam ale stejně vždycky šel, protože jsem to považoval za správné. Přece jen – jak má chudák policie nějaký zločin vyšetřit a dopadnout pachatele, když my jí o tom ani neřekneme? Ovšem vždy, když jsem tam přišel, viděl jsem hned, že nejsem vítán. Službu konající policista se mě vždy několikrát zeptal zda si OPRAVDU PŘEJI sepsat protokol. Když jsem ho ujistil, že OPRAVDU ANO, s hlasitým povzdechem sedl k psacímu stroji, později k počítači, něco tam naťukal, a dal mi to podepsat. Dál se nedělo samozřejmě vůbec nic a za měsíc přišlo oznámení o odložení případu…
Jeden můj kamarád žijící v sousedním státě mi vyprávěl, co ho jednou postihlo. Ukradli mu takovou jednu dost drahou věc. Dost velkou a dost nezaměnitelnou věc. Jemu se přes další kamarády tady u nás podařilo zjistit, že daná věc je tu a tam k vidění v jedné tuzemské lokalitě. Neprodleně tedy kontaktoval policii ve své zemi a tuto informaci jim poskytl. „Víte, pokusíme se vám pomoci,“ odpověděli mu, „ale moc si od toho neslibujte. Policie v České republice je totálně neschopná, zkorumpovaná a napojená na organizovaný zločin.“ Nechtěl tomu věřit. Nicméně za pár dní skutečně dostal zprávu, že česká policie odmítá v jeho případu cokoliv podniknout. Má prý svých starostí dost a toto se jí netýká. Ani mně se tomu nechtělo věřit. Pak jsem si ale vzpomněl, kolik případů, kdy se příslušníci policie podíleli na závažné trestné činnosti, již u nás za tu krátkou dobu od revoluce v médiích proběhlo. To bylo vydávání čistopisů technických průkazů pro kradená auta, případ bulharského gangu v Dubí, Berdychův gang a další. A člověk se může jen domýšlet kolik podobných případů nebylo dosud odhaleno. Takže na tom šprochu asi bude víc než jen pravdy trochu.
Pak jsem zavzpomínal, kolikrát mě nějaký policista buzeroval kvůli nějaké totální volovině. Zjistil jsem, že docela hodněkrát. Vzpomněl jsem si i na dva případy, kdy jsem se, pravda, dopustil menšího dopravního přestupku, načež jsem měl z jednání policisty silný dojem, že čeká, že mu nabídnu úplatek: „Tak co s vámi uděláme, pane Indruch? No řekněte, co s vámi uděláme?“ Vysloveno několikrát po sobě. Vždy s následnou odmlkou, abych mohl reagovat. Možná se na takovou narážku odpovídá: „A nemohli bychom se spolu nějak domluvit?“ Nevím. Nikdy jsem to nevyzkoušel.
Když se to tedy vezme kolem a kolem. Ano, byl bych moc rád, kdybych se mohl spolehnout na ty, kteří mají „pomáhat a chránit". Kdyby jejich určitý počet znamenal, že se na parkovištích nebudou v noci vykrádat auta, že člověk bude moci klidně odjet na dovolenou bez obav, že mu někdo „vybílí“ byt, že procházka nočním Brnem, Prahou, Ostravou apod. bude pro osamělého chodce naprosto bezpečná… bylo by to moc fajn. Bohužel se ale obávám, že kvantita v tomto případě opravdu nenahrazuje kvalitu.
Něco mi tedy říká, že úbytek 3 500 policistů z hlediska své osobní bezpečnosti nijak zvlášť nezaznamenám. A že se to dokonce neprojeví ani na celkové úrovni kriminality či procentu vyšetřených případů. Ale možná ubude incidentů, kdy mě bude někdo uniformovaný pro nic za nic buzerovat. A na to se docela rád napiju toho nezdaněného vína.
