Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne (1. Korintským, 13)
Láska, o které Pavel píše, se nazývá řecky agapé. Je to láska nesobecká, láska pečující, láska bezpodmínečná. Všeobecná láska k lidem a mezi lidmi. Staří Řekové rozlišovali několik forem lásky. Například také erós nebo filii.
Agapé je to, čeho je v naší společnosti zoufalý nedostatek. A čím méně je agapé, tím větší prostor mají závist, nesnášenlivost, netolerance, hamižnost, nenávist. Žádný politický systém nebude fungovat, není-li mezi lidmi dostatek agapé. Ani ten nejdokonalejší model demokracie. Protože v demokracii rozhoduje většina. A jaký bude výsledek, když většina lidí bude plná závisti, nesnášenlivosti, netolerance, hamižnosti a nenávisti?
Přemýšlím, jak je na tom ve vztahu ke společnosti filia, tedy láska přátelská, a nejsem si jist. Všichni máme spoustu „přátel“. Minimálně na Facebooku. Ale podstatou filie je vzájemnost a sdílení. Ovšem musí to jít „ze srdce“. Nestačí, když je to založeno na principu „já pomohou tobě, ty pomůžeš mně“ – nezřídka pouze proto, abychom vyzráli na někoho třetího.
Také v partnerských vztazích, mají-li mít šanci na přežití, musí být jak agapé, tak filia. Samozřejmě by tam měl být tentokrát i erós, ale kupodivu – bez něj ten vztah nakonec přežít a fungovat může, pokud je na obou stranách dostatek agapé a filie. Opačně to nejde.
Je přirozené, že když se do sebe dva lidé zamilují, může za to hlavně erós. Erós nebo latinsky amor. To je ten rozpustilý „andělíček“ s lukem a šípem z kreslených vtipů.
Je to moc hezké, když se člověk nechá zasáhnout jeho šípem. Hezké, opojné, někdy i bolestivé. Bolestivé hlavně tehdy, když stejný šíp nezasáhne toho druhého. Nebo když zasáhne a vy se vrhnete do vztahu, který se zpočátku podobá jízdě na horské dráze. A vy si ho stejným způsobem užíváte. Ale pokud nedokážete rozvinout agapé a filii, kolečka se nakonec zadřou nebo uvolní a vy vyletíte z vozíku a narazíte si nos.
Odpůrci sexuální výchovy na školách mají v jedné věci pravdu: že sexuální výchova nestačí. Ano, bylo by třeba děti učit i tomu, jak rozvíjet agapé a filii. Ale dokáže něco takového děti naučit kantor, který sám nemá ani šajn o tom, co to vlastně je? Kantor, který je třeba sám plný zášti, předsudků, závisti a nenávisti? Učitelka, která zničila svou vlastní rodinu kvůli vztahu k jinému muži, protože sama zná jen erós?
Na rozdíl od agapé a filie je erós sobecký. Agapé se raduje z dávání, filia ze sdílení. A čím víc agapé dává a filia sdílí, tím víc se radují, tím víc rostou a sílí. Erós, to je hlavně touha, která je nenasytná. Chce hlavně brát a čím víc dostává, tím víc touží. Proto žádný vztah, kde je na jedné či obou stranách pouze erós, nemůže dlouho vydržet. Protože to zákonitě musí nakonec dospět do bodu, kdy „objekt touhy“ již není schopen při nejlepší vůli tu touhu nasytit. Zvlášť, když musí také pracovat, zabezpečit rodinu, starat se o dům, věnovat se dětem. A tak si člověk, který zná jen erós, začne hledat objekt nový. Obvykle takový, který je v něčem atraktivnější než objekt stávající. Třeba tím, že je mladší nebo líbivějšího zevnějšku. Nebo třeba jen tím, že má víc peněz…
***
Tak to tady dopisuju, a mám čím dál větší pochybnosti o tom, zda to má cenu zveřejňovat. Vidím, jak všelijací chytráci bohatnou na publikaci a prezentaci nejrůznějších„receptů na štěstí“. Týká se to třeba všelijakých těch autorů a počinů z oblasti new age. U náš včil frčí díky aktivitám Jaroslava Duška „Čtyři dohody“. Lidé to nadšeně poslouchají, přikyvují, sem tam se tím někdo začne i chvíli řídit, dokud ho to nepřestane bavit nebo ho zas nezaujme něco jiného.
Všechny tyto věci přitom vycházejí z několika jednoduchých a mnohem starších pravd. Jedna z nich je uvedena v perexu tohoto blogu. Další je třeba tato:
„Zrození je utrpení, stárnutí je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení, smutek, žal, bolest, hoře a zoufalství jsou utrpení, přítomnost všeho, co je nepříjemné je utrpení, nepřítomnost toho, co je příjemné, je utrpení, nezískat to, po čem člověk touží, je utrpení...
Tato cesta vede k odstranění utrpení: správný pohled, správný záměr, správná mluva, správné živobytí, správné úsilí, správná vnímavost a správná koncentrace…“ (Buddha)
Není těžké si tyto věci vyhledat a přečíst. Pochopit se myslím, také dají docela snadno. Ale přijmout je za vlastní a skutečně podle toho žít, to je fuška. Já se o to už nějaký ten pátek snažím, a rozhodně nemohu říci, že by se mi to vždy dařilo. Respektive spíš se mi to nedaří. Jen tu a tam mám pocit, že se tomu maličko trošičku přibližuji. Ale i tak je to dobré. Je to něco jako kompas, který člověku pomáhá najít správný směr v různých životních situacích, kdy jím zmítají všelijaké negativní emoce.
Óm mani padmé húm
