Zase si musím postěžovat, jací jsme my lidi - nebo Češi? - pranárod. Maminka mě učila, že zákony je třeba dodržovat. Ale platí to ještě?
Už podruhé během poměrně krátké doby jsem se setkala s něčím, co zřejmě začíná být běžné. Porušovat zákony a předpisy tak okatě, že kolemjdoucí nevěří vlastním očím, a nevzmůžou se tudíž na slovo. Vedle tabule Zákaz rozdělávání ohně v celém areálu plápolal oheň a o kousek dál na piknikové dece byla rozložená partia a vesele se bavila, hodovala a popíjela. Kolem proudily davy lidí, každý se jen udiveně, nebo spíš nevěřícně podíval a šel dál. Navíc inkriminované místo leželo kousek od správní budovy areálu. Je to odvaha, nebo veledrzost?
S něčím podobným jsem se setkala před nedávnem v lese, kde u odpočinkového domečku, kousek od tabule se zákazem velká rodina opékala buřty.
Maličkosti? Zapršelo, nebezpečí ohně momentálně nehrozí? Ale o to přece nejde. Jde o onen prostý fakt, že si děláme srandu ze zákazů a nařízení. Ať jde o současné nošení roušek - to chápu jako výraz úcty k druhým - dupání po vzácné louce na Sněžce, přelézání zábradlí, odhazování odpadků v horách a mohla bych vyjmenovávat do večera.
Jenže. Když soudy s našimi špičkami jednají, jak jednají - kdekomu leccos projde, a to ve velké, proč by malý český človíček měl jednat jinak! Když nemůže ve velké, prudí a porušuje aspoň v malém. Ale jak vychováme naše děti? V čem budou žít? Jak se budou chovat k sobě, k nám?
Je mi z toho smutno.Měli bychom to všechno asi přehodnotit a uvědomit si, že nejsme na světě sami. a že nás je moc a musíme se tu nějak srovnat. Když to neuděláme, matička Země s námi zatočí. Ostatně už nám to ukázala. Stačila "jedna netopýrová" polívka.
