„Dobrý.“ „ Dnes vypadáte dobře.“ „Není vám blbě, jste nějaká přešla?“ „Nevíte, kde máme laborky?“ „Jó, na biolu máme Horákovou.“ „Nashle…“ Takhle nějak vypadá běžná komunikace ve výběrové škole.
Nezúčastněný člověk by řekl, že to je komunikace mezi žáky, ale chyba lávky. Všechna tato slova byla vždy adresována autoritě – tedy učiteli.
Kdysi před dávnými lety jsem obdržela od kolegyně stížnost na jednu chytrou žákyni, říkejme jí Dana, že se neumí chovat. Při hovoru s učiteli prý žvýká žvýkačku a téměř nevyndá ruce z kapes. Jinak je slušná, zdraví, nenadává, ale to žvýkání… „Budou třídní schůzky, promluv si s matkou.“
Třídní schůzky, Danina matka stojí proti mně a ptá se, mám-li něco proti její dceři. Stojí, ruce má v kapse džínové sukně a žvýká, až se jí dělají boule za ušima. V ten moment mě napadá: „Učí se dobře, to nemohu říct. Ale máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc…“ Neřekla jsem nic, co taky říct, když je dítě obrazem svých rodičů. Připadala bych si opravdu jako u Cimrmanů.
A co tím chtěl básník říci? V době přijímacích zkoušek se po škole pohybuje velké množství rodičů, kteří doprovodili své – hlavně „malé“ zájemce o studium. Málokterý z rodičů pozdraví, otcové většinou utrousí „dobrý“, mnozí dokonce zcela viditelně očekávají, že učitelé pozdraví je. Jsou přeci zákazníci a učitelé nabízejí službu. V obchodě vás přece taky prodavačka pozdraví, někde se vás i zeptá, zda jste byli spokojeni. Možná očekávají i toto, nevím. Na zastávce pak rozmlouvá maminka s páťákem a učitelku nazývá babou, krávou a zakončí přáním, ať si úča trhne nohou. Co provedla, jsem nezaslechla – hovor ke mně zalétl z dálky, vnímala jsem ho periferně, ale jak pak bude onen chlapeček mluvit se svou paní učitelkou ve škole, bych chtěla vidět.
Když jsem vedla primány poprvé na oběd, neopomněla jsem jim říci, že mají paní kuchařky za okénkem slušně pozdravit a za oběd poděkovat. Většina z nich si na to vzpomene, jen když mě vidí stát vedle okénka při úterním dohledu. Pozdravit uklízečku, údržbáře, recepční – to se považuje za zbytečné, děti jako by je vůbec nevnímaly. Jako by to bylo vybavení školy a ne dospělý, který si zaslouží úctu za to, že se stará o to, aby dětem bylo ve škole dobře.
A jsme opět na začátku. Mluva se samozřejmě uvolňuje, spisovná čeština byla nahrazena hovorovou všude, morální normy se rozvolnily dávno. Ale pravidla slušného chování snad platí – ač nepsaná – stále. Škola přece nemůže suplovat rodinu. Tam, kde rodina normy nemá, stejně jako nastavené meze, kam až lze zajít, škola je nastavuje těžko. Škola je pak „opruz“ a úča získá tolik titulů, že by jí to mohla ZOO závidět. A pozdraví-li žák při vstupu do kabinetu: „Dobrý,“ musíme být vděční, protože mnozí nepozdraví vůbec. Chtít po nich, aby své učitele nazývali aspoň pan či paní, může být nad jejich chápání. Stejně jako vysvětlit jim, že pozdrav „nashle“ není příliš vhodný pro školu a říkat o matikářce, že je blbá, je výraz neúcty vůči člověku, který vystudoval vysokou školu a má nějaký titul. A k tomu familiárnímu jednání „jak mi zobák narostl“ a neúctě k prostředí tak nějak patří i „domácké“ oblékání. Všimněme si, kolik dětí a středoškoláků chodí do školy v teplákách, teplákových šortkách, legínách. To, že jsou značkové a stály často dost peněz, nic nemění na věci, že byly určené k jiné příležitosti. Jan Werich říkával, že vy, vole, se říká hůř než ty, vole. V teplákách a s rukama v kapsách se z pusy snadněji vypustí „nashle“, než když má člověk na sobě něco jiného. Možná bychom i na to měli častěji myslet.
