Dnes ráno jsem se probudila s podivným mrazením v zádech. Uvědomila jsem si, že se kolem půl desáté zařadím do stále se zvětšující části našeho stárnoucího obyvatelstva. Tedy - podle norem OSN - mezi seniory. Cítím se sice pořád stejně - někdy OK, jindy bych vraždila, ale čas je neúprosný. A jaké změny mě čekají?
Tak především: v Praze si mohu požádat o zlevněné jízdné. V porubském bazénu musím čekat ještě dva roky, jinde mě tato magická hranice opravňuje k vyžadování až 50% slevy - ale v současné době většinou nic moc.
Na druhou stranu mě diskriminuje. Mnozí mladí by mě rádi viděli v důchodu, další - tuším - nejraději v rakvi. Práce málo a takoví jako já, ať raději nepřekáží. Dělají svou práci sice dobře, nejsou limitováni časem, starají se o sebe a zdraví jim - oproti mnohým mladším - slouží? Nevadí, patří do sběru, tedy do důchodu.
Mí vrstevníci potvrdí, že se s podobným přístupem často setkávají také. Je to paradox. Když mladí potřebují, abychom my, starší, bez závazků, za ně zaskočili, jsme dobří. Ale jindy jim překážíme, protože my, ne jejich vlastní lenost či neschopnost, jsme brzdou v jejich postupu k hvězdným výškám.
Již pěkných pár let si uvědomuji, jak je věk a výdrž realtivní pojem. Proč někdo, kdo celý život těžce fyzicky pracoval a má toho - jak se říká - plné kecky, nemůže odejít do důchodu, jen za cenu velkých finančních ztrát? Takoví lidé to pak pytlíkují, jak se dá, opravdu blokují místa schopnějším, ale jinou možnost nemají. Na zcela jiných postech, jiném pracovním zařazení naopak doslova ženou seniory do důchodu, přestože své poslední slovo ještě zdaleka neřekli.
Nemělo by se měřit nějak jinak? Zápis v rodném listě nemusí být přece relevantní. Stejně jako mi připadá nesmyslné, že dítě narozené 31. 8. k zápisu jít musí a dítě narozené o pár hodin později - 1. září - naopak nesmí. Jakou roli hraje pár hodin, někdy i minut?
Již pěkných pár let si pěstujeme kult mládí. Silná auta, hodně peněz, velký dům a dlouho žádné děti a žádné starosti. To je ideál doby. Ale uvědomujeme si, že všem se čas počítá stejně rychle? Čím dál větší počet mladých odkládá nateřství na "později", ale neuvědomují si, že připraví své rodiče o vnoučata a své děti o prarodiče. A potenciální prarodiče tím pádem pracují, protože není nic jiného, co by je uspokojovalo. Přirozený koloběh nabourala mladší generace, ne my starší. Oni - až budou v našem věku - budou mít relativně malé děti, které se o sebe postarat ještě nedokáží, a budou chtít a nejspíš i muset pracovat, aby jejich děti mohly vystudovat. Bohužel si to neuvědomují a současné šedestátníky by nejradši všechny vyhnali na zahrádku.
Za svůj věk se nestydím, ale přesto se jím nechlubím. Občas mám pocit, že je to jakési stigma, které mě odsouvá kamsi na hodně vzdálenou kolej.
Jako dítě mě učili, že staří lidé - a podle tehdejších měřítek bych byla už delší dobu stará dáma - se mají poslouchat, je třeba si jich vážit a ctít je - zdravit, nehádat se s nimi, podržet jim dveře, pustit sednout v autobuse, pomoct s nákupem ze samoobsluhy. Nic z toho dnes neplatí. Dnes má zelenou mládí a stáří patří do starého železa. Ale počet starších narůstá a mladí budou brzy v obrovské menšině. Jak se s tím vyrovnají? Nejen s odpovědností, ale s břemenem toho, že musí "makat za dva".
Dnešní narozeniny si pokusím užít a budu dál chodit cvičit, plavat, do divadla, budu se radovat ze života a předávat to, co jsem se naučila, mladé generaci. Tak dlouho, dokud mi to bude tím nahoře a společností dovoleno.
