Takto se prý ptá školní inspekce. Podle jejího názoru ředitelé novým nařízením, zakazujícím používat mobily o přestávkách, porušují tuzemské právní předpisy. Zasáhly by tím prý do soukromých práv žáků.
Minulé tři roky jsem převážně učila na nižším gymnáziu a nebylo možné si nevšimnout, jak se děti proti době, kdy jsem u "malých" učila naposledy, změnily. Žádné zlobení o přestávkách, žádné lítání po chodbách, žádné pozdní příchody do třídy. Jednotlivci či skupinky teď sedí v lavicích a "paří". Doslova visí na svých mobilech. (Mám pocit, že čím menší dítě, tím větší "pádlo" - vysvětlení mého vnuka: líp se na nich hraje.) Vše se však změní s příchodem učitele do třídy. Nastane šum a ruch, většina teprve teď začne hledat učebnice a sešity, ten se honem musí napít, onen ukusuje z nedojedené svačiny, vždycky se najde někdo, kdo tvrdí, že nestihl o přestávce zajít na záchod a musí teď. Ano, neštěstí dnešní doby - mobily v rukou náctiletých.
Jistě, uznávám, že jsou potřebné, je to úžasný vynález. Kdyby byly mobily, když mé děti byly malé, přineslo by mi to mnohou klidnou chvíli místo stresů, co děti samy doma asi právě dělají. U nás kvůli neexistenci telefonní kabeláže nebylo dlouho možné získat ani obyčejnou pevnou linku. Co bych v té chvíli dala za mobil! Stane-li se ale ze skvělého sluhy nebezpečný pán, co pak s tím?
Všichni známe obrázky dětí, které spolu cestují denně půl hodiny do školy a ze školy, a za celou dobu spolu nepromluví ani slovo, jen koukají do mobilu. A co byste teprve řekli na to, kdybych vám prozradila, že celou tu dobu spolu hrají přes internet hru!?
Ve Francii mobily ve škole zakázali. U nás tak učinili pouze někteří ředitelé, kteří navzdory ČŠI dali tento zákaz dokonce do školního řádu. Plošně učinit něco takového máme strach, neboť bychom prý zasáhli do práv dítěte na osobní majetek. Blbost, majetek jim nikdo nebere, jen je chceme vrátit zpátky do normálního života. Mnozí z nich jsou jak mimozemšťani, kteří nevnímají svět kolem sebe a neumějí mluvit s živými lidmi Když jim mobil vezmete, jsou bezradné a nevědí, co mají dělat. Neumějí si najít žádnou jinou zábavu.
Děti mají právo na šťastné dětství. A neberou jim ho mobily? Příkladem pro naše potomky už nejsou živí lidé, ale hrdinové z mobilních her, maximálně stylizovaní youtubeři, kterým se náctiletí touží podobat. Hlavní touhou pro spoustu dětí nejsou jedničky ve škole a následná pochvala a odměna od rodičů, ale množství lajků od vrstevníků. Když se jich na něco zeptáte, nepřemýšlejí a rovnou zadají příslušné heslo do wikipedie. Mnohé stránky a sítě jim jsou sice nepřístupné, ale stačí jen napsat, že je mi víc, než mi je opravdu; všechno se dá obejít.
A že tohle je starost rodičů? Ano, ale víte, jak jsou děti vynalézavé, jen aby mohly na mobil? Hrají na chodbách, na zastávkách MHD, klidně na veřejném WC, jen když tam bude signál. A rodiče jsou pod neustálým tlakem ze strany dětí: To jen ty zakazuješ, všichni ve třídě můžou, jsem pak jak socka, když nemám mobil s internetem, potřebuju ho do školy - dítě se vymyslí cokoliv. A protože stokrát nic umořilo osla a rodiče jsou taky jen lidi, většina z nich ustupuje a ustupuje.... A doufají, že aspoň ve škole si jejich potomek od mobilu odpočine.
Někteří psychologové už začínají na nebezpečí plynoucí z IT upozorňovat. Asi málo. Dnešní náctiletí jsou totiž v této oblasti průkopníci a my nevíme, co to s nimi v budoucnosti provede. Budou schopni navazovat vztahy? Naučí se komunikovat a vyjadřovat své myšlenky? Nevystačí si jen s tím svým mobilem i v dospělosti? Doufejme, že většina z nich ne, ale v každém případě budou mít cestu dost těžkou.Všichni víme, jak je ta moderní technika lákavá. I já se přistihnu, že místo abych v tramvaji koukala z okna, vytáhnu mobil a zapnu internet. A s mobilem si vystačím i v čekárnách, kam jsem dřív s sebou brala knihu. Jak si s tím mají bez naší pomoci poradit děti?
Já osobně fandím ředitelům a učitelům, kteří se nebojí dětem mobily vzít, a moc se mi líbí slova třídní učitelky Langrové, která svým kolegům vzkazuje: „Nebojte se své děti vést a vychovávat – povolit jim všechno není podle mého názoru výchovou, ale rezignací.“ Palec nahoru.
