Pořád něco řešíme. Od hubnutí přes děti až k politice a národnímu hospodářství. A každý rozumí všemu.
V hospodách přiopilí chlápci řeší nejen nová prsa známé modelky, ale naprosto s přehledem rozcupují rozhodčího ve fotbale i v tenise, a dokonce znají stoprocentně lepší verze všech ekonomických reforem. Všichni jasně vědí, co vláda dělá špatně, která strana to s námi myslí dobře a kdo by měl vládnout. Jenže ti v hospodě si to aspoň nedají nikdy naostro, ale je spousta takových, kteří ač laici, jdou do toho.
Jak jinak by mohl nevoják řídit vojáky a herec nejmocnější stát světa? A podle toho "nejmocnější stát světa" je jasné, že takoví lidé jsou všude.
Vždy mi bylo vštěpováno, jak je důležité vzdělání. Totéž jsem hlásala já svým dětem - vědomosti jsou to, co vám nikdo nevezme, co vás postrčí výš. Dnes si tím tak docela jistá nejsem. Když vidím parlament a v něm různorodou společnost lidí se vzděláním humanitním i technickým, ale i téměř bez vzdělání (tedy bez vysoké školy), jak řeší věci z úplně jiného soudku, než kterým doopravdy rozumějí, jen se divím. Naposled zabodovali zase včera.
Protikuřácký zákon. Očekává někdo, že pro něj silný kuřák zvedne ruku? Očekává někdo, že poslanci projdou nejprve školením a pak budou zodpovědně hlasovat? Očekává někdo, že poslanci navštěvují podniky nižší kvality, aby věděli, pro co hlasují? Pak je naivní. Už teď je to kocourkov. Jsou podniky, kde místnost vpravo - nekuřáci, ta vlevo - kuřáci, ale i takové, kde prostor rozdělují jen cedulky na stolech. Místo přísného zákazu, kuřácké kobky bez obsluhy. Ale polovičatý zákon s kuřárnami, kam si donesete pivo sami, nezabrání tomu, aby rodiče kuřáci cestou z pouti neusedli s dětmi v oné oddělené kuřácké části, nebo aby matka na lavičce u pískoviště nebáňala jednu za druhou. Zákon nezákon - kouří se na perónech nádraží, na zastávkách, před prodejnami, školami, nemocnicemi. Zde pomůže jen striktní zákaz, jehož dodržování je třeba ale ohlídat - budou na to lidi? Bohužel, odnesou to i nevinní. Když se lidi nedohodnou, přicházejí holt restrikce.
Druhá věc, která se řeší nekompetentně, jsou nápravná zařízení. Neustále se mluví o právech vězňů a chovanců. Je to směšné! Ten, komu ublížili, je měl přece taky. Vězni a chovanci jsou především ve vězení či ústavu ZA TREST. Mají často kvalitnější jídlo než školní děti v jídelně. Přestože dluží jednotlivcům i institucím horentní sumy, stát je živí. Trestání nevychovatelných spratků je prý porušování lidských práv. Ti, kteří je hlídají, se mnohdy bojí o život. Kdo s puberťáky nikdy nepracoval, neví, že moc a síla je pro většinu zákonem - a to neplatí jen pro ty v ústavech. Ti "normální" to korigují svou inteligencí, výchovou, ale ani oni slabost neodpouštějí. Natož ti, které vychovala ulice a rány věčně opilého fotra. Ti považují shovívavost za slabost, ne za akt milosrdenství. Poslala bych všechny ombudsmany, aby měsíc pracovali jako učitelé v nějakém učilišti - třeba u budoucích zedníků, pak měsíc jako vychovatelé v "pasťáku" a nakonec jako dozorci ve věznici. Možná by pak změnili názor. Týraná učitelka nestačila?
Na pozice dozorců ve věznicích či vychovatelů v nápravných zařízeních se nikdo moc nehrne. S největší pravděpodobností by - kdyby měli možnost lepšího zaměstnání - odešla i spousta těch, kteří tam pracují roky. Nemají naši ochránci práv pocit, že by se nejdříve měla chránit práva občanů bezúhonných a teprve až pak těch, kteří si odpykávají tresty? Případ mrtvé hodné vychovatelky z Chrastavy není dodnes zapomenut, ale řeší se práva chovanců. Plně souhlasím s ředitelkou, že odměny si musí pěkným chováním ZASLOUŽIT, což není pro ty, kteří kradli, loupili, pokoušeli se zabít, samozřejmost. Oni musejí dokázat, že chtějí být lepší. Vždycky říkám, že pomáhat můžeme jen tomu, kdo pomoc chce. A kdo ji nechce, nechce se změnit k lepšímu, před tím je třeba ostatní chránit.
Doceňujme vzdělání - posílejme lidi tam, kde je uplatní, a věřme jim, že jsou na správném místě. Dohlížejme na ně, ale nechme je dělat jejich práci, snad jsme je na ni dobře připravili. Ale nebuďme jako ti hospodští chlapíci, nekecejme každý do práce toho druhé jen proto, že jsme k tomu dostali mandát. Ono to ševče, drž se svého kopyta, pořád platí.
