Na samém počátku léta mě postihl těžký úraz a mou oporou a součástí se na dlouhou dobu staly berle. Dokud na nich člověk není závislý, netuší, jak nelehký je život s nimi.
Prvních sedm týdnů jsem trávila po nemocničních zařízeních - v Chuchelné, kde je umístěný rehabilitační ústav, jsou na "chromajzlíky" zvyklí a přejít přechod či pohybovat se kdekoliv po chodníku či cyklostezce není problémem, protože každý okamžitě zastaví a dá vám přednost. Mylně jsem si myslela, že s podobnou ohleduplností se budu potkávat všude. Chyba lávky.
Když jsem se vrátila do "normálního" života, bylo to mnohem horší. Každý třetí řidič to kolem mě - v lepším případě - prosvištěl, v tom horším mě málem na přechodu srazil, protože měl zřejmě pocit, že lezu moc pomalu.
Občas je třeba použít MHD. V Ostravě máme většinu tramvají a autobusů nízkopodlažních, ale i tak. Zastaví-li řidič dál od chodníku, je třeba vzniklou díru "přeskočit", což je s berlemi docela "sranda". A to si k tomu připočtěte, že většina - hlavně nejmladších a nejstarších cestujících má zřejmě pocit, že když to nestihnou přede mnou, už je autobus nevezme. Proto se pro jistotu cpou do autobusu jako první, postaví se nejlépe ke dveřím a chudák invalida má co dělat, aby se přes ně do busu prodral. Řidič má zřejmě obrovské zpoždění, proto hned, jak vidí, že jsem uvnitř, startuje, pokud možno razantně jak na formuli 1. Párkrát se mi stalo, že mnou zpětný pohyb smýkl tak, že jsem málem prolétla celým vozem. Naštěstí mě vždycky někdo chytil a pomohl se posadit. Stejné je to při výstupu. Nejdřív mladí a zdraví a teprve pak invalida; aspoň ho zvonění nade dveřmi trochu probere a přestane zdržovat.
Jindy měl zase řidič pocit, že vystupuju příliš pomalu, a proto zavřel zkusmo dveře, co to udělá, jestli odhodím berle a vyskočím ven. Bohužel, přivřel mě mezi ně.
Naposledy dostal manžel málem infarkt, když jsme se pokoušeli chytit autobus stojící na zastávce, od které jsme byli vzdáleni tak 10 - 15 m. "Dobíhali" jsme přímo proti němu, ale ani pohled na berle běžící stylem "postřelený zajíc" ho neobměkčil, zavřel a odjel.
Jak jsem psala v úvodu. Dokud jsme mobilní, neuvědomujeme si, že ti, kteří jsou na tom hůř, potřebují naši pomoc a pochopení. Copak já, já doufám berle za pár týdnů odložím. Ale co ti, kteří jsou na nich závislí dlouhodobě, nebo dokonce celý život! Je nutné, aby se o místo v autobuse doprošovali? Aby na ně řidič či spolucestující nebrali ohledy? Aby na ně spěchající řidiči na přechodu troubili? Nic z toho není potřeba. Mysleme na to, že - alespoň dočasně - se můžeme stát invalidy všichni. Stačí chvilička...
